Že někdo bude stát po jeho boku. Ne že si budou stát po boku navzájem. Prostě někdo vedle něj.
Ten rozhovor přišel v srpnu. Začala jsem ho já.
„Lukáši, potřebuju si něco ujasnit. Karolína Brňáková je pro tebe cizí člověk?“
Podíval se na mě překvapeně.
„Proč cizí? Normální ženská. Vždyť víš, že s ní problém nemám.“
„A Jan Zeman?“
„Dítě jako každé jiné.“
„Když byl nemocný, řekl jsi: ‚Copak tam není nikdo jiný?‘“
Lukáš Vaněk si povzdechl a položil hrnek na stůl.
„Terezo, já přece nejsem povinný… Je to tvoje rodina. Nevadí mi, když přijedou. Ale nemůžu se tvářit, že je to zároveň i moje rodina. Jsme spolu čtyři měsíce.“
Přikývla jsem.
„A Filip Šimon je tvoje rodina?“
„Filip Šimon je můj syn.“
„Ano. To chápu.“
Zvedla jsem se, umyla svůj hrnek a postavila ho do odkapávače. Bez zvýšeného hlasu, úplně klidně.
„Lukáši, myslím, že jsem tě na začátku pochopila špatně. Když jsi říkal, že chceš mít někoho vedle sebe, myslela jsem, že mluvíš o dvou lidech. Jenže teď vidím, že to bylo hlavně o tobě.“
Neodpověděl.
Odešla jsem do pokoje. Nepřišel za mnou.
Za dva týdny se odstěhoval. Bez hádek, bez výčitek. Jak s oblibou říkával, byli jsme oba dospělí lidé. Věci skládal pečlivě, nic nezapomněl ani nezaměnil. Odnesl si dokonce i svůj hrnek se soby.
Při loučení řekl:
„Jsi dobrá ženská, Terezo. Jen se na některé věci díváme každý jinak.“
Souhlasila jsem.
Alena Švecová se mě potom zeptala, jestli toho lituju.
Chvíli jsem nad tím poctivě přemýšlela.
„Čeho přesně?“ zeptala jsem se.
„No… že jste spolu začali bydlet tak rychle.“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Pořád je lepší zjistit to za čtyři měsíce než za čtyři roky.“
Alena Švecová přikývla. Je realista, to už jsem říkala.
Jan Zeman přijel minulý týden. Seděl u mě v kuchyni, jedl moje palačinky s dírkami a vyprávěl cosi o učitelce ze školky. Byla v tom nějaká zamotaná historka s želvou.
Poslouchala jsem ho a najednou jsem si řekla: tak tohle znamená být vedle někoho. Opravdu vedle.