Sklenka se šampaňským mi zůstala viset ve vzduchu. Kolem se ozýval smích, někdo tleskal, hosté se překřikovali, ale já jsem seděla jako přimražená a nebyla schopná ani pohnout prsty.
„Zopakuj mi, co jsi právě řekla.“
Tchyně se rozzářila úsměvem, jako by oznámila tu nejkrásnější novinu na světě.
„Byt odkážu Karolíně. Je to přece moje vlastní dcera, ne nějaká snacha. Viď, synku?“
Miroslav, můj muž, sklopil zrak.
Patnáct let. Celých patnáct let jsem se o tu ženu starala. Vozila jsem ji po doktorech, sháněla léky, vařila jí lehké polévky podle diety. Každý víkend jsem uklízela její byt, zatímco její „vlastní dcera“ se opalovala někde v Turecku.
A teď přišla odměna. Veřejné ponížení na oslavě jejích sedmdesátin.
„Ivanko, neber si to tak,“ poplácala mě Jaroslava po ruce. „Vždyť to chápeš. Krev není voda. Karolína je mi bližší.“
Karolína seděla naproti mně a zářila, jako by ji někdo právě vyleštil do vysokého lesku. Vedle ní se rozvaloval její manžel Pavel, úspěšný podnikatel s pivním břichem a zlatým řetězem kolem krku.
„Mami, ty jsi prostě nejlepší!“ zazpívala švagrová sladce. „Zrovna jsme přemýšleli, že bychom potřebovali víc místa. Dvoupokojový byt v centru? To je sen!“
Je mi čtyřicet šest. Pracuji jako vedoucí knihovnice v okresní knihovně. Plat mám deset a půl tisíce korun, žádná sláva, ale svoji práci mám ráda. S Miroslavem bydlíme v jednopokojovém bytě ve starém paneláku, který dostal od podniku ještě před naší svatbou. Dcera Aneta studuje na střední škole a Filipovi je dvanáct.
Když jsme se brali, Jaroslava nám slíbila: „Byt jednou připadne vám. Vždyť se o mě staráte.“ A já těm slovům věřila. Patnáct dlouhých let.
„Míro,“ otočila jsem se k manželovi, „ty jsi o tom věděl?“
Odkašlal si.
„Ivano, neřešme to tady…“
„Ale ano, vyřešíme to právě tady. Přede všemi. Věděl jsi, že si tvoje matka všechno rozmyslela?“
„No… něco mi říkala… ale myslel jsem, že tě to tolik nevezme. Vždyť vlastní byt máme.“
„Jednu místnost. Pro čtyři lidi. Karolína má třípokojový byt. A teď k tomu dostane ještě dvoupokojový v centru.“
Karolína pohrdavě odfrkla.
„Ivano, nezáviď. Maminka se rozhodla sama. Je to její právo.“
„Samozřejmě,“ položila jsem pomalu sklenku na stůl. „Má plné právo rozdávat byty těm, kteří pro ni nehnuli ani prstem. A ti, kdo ji patnáct let tahali po nemocnicích, utřou nos.“
„Ivanko, proč mluvíš takhle?“ Jaroslava nasadila uražený výraz. „Já jsem tě přece k ničemu nenutila. Pomáhala jsi sama, z dobrého srdce.“
„Z dobrého srdce? Volala jsi pokaždé jako na povel. ‚Ivano, přijeď, mám tlak.‘ ‚Ivano, je mi zle, honem.‘ ‚Ivano, proč Karolína nebere telefon? Zavolej jí ty.‘“
„Jsem matka. Mám snad právo požádat o pomoc.“
„Požádat ano. Ale proč vždycky mě? Proč nikdy Karolínu?“
Švagrová obrátila oči v sloup.
„Já mám práci, Ivano. Podnikání. Nemůžu všeho nechat.“
„A já mám co? Nekonečnou dovolenou? Taky chodím do práce. Jenže každý víkend se vleču přes celé město, abych tvojí matce vytřela podlahu.“
„Nikdo tě nenutil!“
„Přesně tak. A odteď už ani nebude.“
Odsunula jsem židli a vstala. Miroslav mě chytil za ruku.
„Ivano, sedni si. Nedělej scénu.“
„Scénu?“ sklonila jsem se k němu. „Tu tu předvedla tvoje matka. Přede všemi mi oznámila, že nejsem nikdo. Patnáct let spláchla do kanálu.“
„Vždyť je to jen byt…“
„Ne, Míro. Tady nejde o byt. Jde o to, jak se ke mně chováte. A já jsem to slyšela naprosto jasně.“
Domů jsme jeli beze slova. Miroslav se několikrát pokusil něco říct, jenže já se pokaždé odvrátila k oknu.
Uvnitř po tom všem zůstalo prázdno. Nebyla to ani bolest, spíš úplná prázdnota.