Jako kdyby někdo prostě zhasl v místnosti, ve které jsem žila celých patnáct let.
„Ivano, už toho nech,“ nevydržel nakonec Miroslav. „Máma je stará, má svoje vrtochy. Nemyslela to přece zle.“
„Nemyslela zle?“ otočila jsem se k němu. „Roky mi opakovala, že byt bude náš. Roky, Míro. A najednou ho má dostat Karolína.“
„Karolína je taky její dcera…“
„Karolína za posledních deset let přijela možná patnáctkrát. Na svátky. S dortem, úsměvy a pusinkami. Já tam byla každý týden. S léky, nákupem a hadrem na podlahu.“
Miroslav si jen unaveně povzdechl.
„Ivano, co po mně chceš? Je to její byt. Její rozhodnutí.“
„Můžeš si s ní promluvit. Říct jí, že to není fér.“
„Neposlechne mě. Znáš mámu.“
Ano, znala jsem ji. Jaroslava si celý život dělala jen to, co sama uznala za vhodné, a ostatní se tomu vždycky přizpůsobili.
„Dobře,“ pronesla jsem klidně. „Tak i já udělám svoje rozhodnutí.“
„Jaké?“
„Dozvíš se.“
Druhý den jsem k tchyni nejela. Poprvé za patnáct let.
Telefon se rozezněl v deset dopoledne.
„Ivanko, kde jsi? Čekám tě.“
„Jaroslavo, dnes nepřijedu.“
Na druhém konci nastalo ticho.
„Jak nepřijedeš? A kdo mi uklidí? Kdo nakoupí?“
„Poproste Karolínu. Když je teď vaše dědička, může vám taky pomoct.“
„Ale Karolínka nemá čas! Má firmu!“
„Já mám zase rodinu. Dvě děti. Práci. A manžela, který si neumí ani sám vyžehlit košili.“
„Ivano, tohle je vydírání!“
„Ne. Tomu se říká spravedlnost. Byt Karolíně, péče taky Karolíně. Dává to smysl, ne?“
Zavěsila jsem.
Miroslav se to dozvěděl ještě ten večer. Jeho matka mu volala v hysterickém záchvatu.
„Ivano, co to provádíš?“ vletěl do kuchyně. „Máma brečí! Tvrdí, že jsi ji nechala napospas!“
„Nenechala. Jen jsem předala štafetu. Karolíně.“
„Jakou štafetu, proboha? Karolína bydlí za městem, jede k ní hodinu!“
„Já hodinu a půl. A taky jsem jezdila.“
„Jenže ty už jsi na ni zvyklá! Víš, jak s ní jednat!“
„Tak ať se to Karolína naučí. Je přece vlastní dcera. Krev není voda, vzpomínáš?“
Miroslav těžce dosedl na židli.
„Ivano, to je kruté.“
„Kruté?“ odvrátila jsem se od sporáku. „Kruté je patnáct let někoho využívat a pak ho odhodit jako nepotřebnou věc. Kruté je ponížit snachu před celou rodinou. Kruté je chtít pomoc a na oplátku nedat ani obyčejné uznání.“
„Ale ona ti něco dávala! Dárky na svátky, občas peníze…“
„Peníze? Tisíc dvě stě padesát korun na Nový rok? Za patnáct let je to dohromady sotva osmnáct tisíc sedm set padesát. A byt má hodnotu kolem milionu a půl. Vidíš ten rozdíl?“
Mlčel.
„Míro, nechci, aby sis vybíral mezi mnou a matkou. Ale odmítám dál dělat zadarmo ošetřovatelku člověku, který si mě neváží.“
„A co když se jí něco stane?“
„Pak přijede Karolína. Nebo ty. Jsi její syn. Taky vlastní krev.“
„Já chodím do práce!“
„Já taky. Přesto jsem si čas vždycky našla. Ty ne. Možná je načase s tím začít.“
První týden se nesl ve znamení telefonátů. Jaroslava volala každý den. Jednou mně, podruhé Miroslavovi, někdy nám oběma.
„Ivanko, já sama do obchodu nedojdu! Bolí mě nohy!“
„Objednejte si dovoz. Dneska rozváží skoro každý obchod.“
„To je drahé!“
„Levnější než benzín, který jsem patnáct let projezdila já.“
„Ivano, ty nemáš srdce!“
„Možná. Ale učím se od těch nejlepších.“