Tím to ale neskončilo. Hned další týden se do věci vložila Karolína.
„Ivano, tohle už vážně přeháníš,“ syčela do telefonu a v hlase jí praskal vztek. „Máma mi každý den brečí, že ses na ni vykašlala.“
„Nevykašlala. Jen jsem uvolnila prostor tobě.“
„Jaký prostor? Bydlím za městem a mám firmu!“
„Karolíno, když měla tvoje matka před třemi lety zápal plic, spala jsem u ní čtrnáct dní. Brala jsem si neplacené volno, omlouvala se z práce. Ty ses ukázala jednou. Na půl hodiny.“
„Tehdy mi hořel důležitý obchod!“
„A mně doma hořela rodina. Přesto jsem to nějak zvládla.“
„To se nedá srovnávat!“
„Samozřejmě. Tvoje záležitosti jsou podstatné. Ty moje nikdy nebyly.“
Karolína pohrdavě odfrkla.
„Ty se prostě mstíš. Kvůli bytu.“
„Ne. Jen trvám na tom, aby věci dávaly smysl. Kdo dostane dědictví, ten přebírá i povinnosti. Na tom není nic zvláštního.“
„Ještě uvidíme, kdo z koho!“
A praštila telefonem.
Za měsíc Jaroslava upadla. Nebylo to nic tragického, jen si podvrtla nohu, když šla z koupelny a uklouzla. Hluk kolem toho ale udělala takový, jako by se zřítil celý dům.
Miroslav přiběhl za mnou do práce celý udýchaný.
„Ivano, máma je v nemocnici! Musíme jet!“
„Tak jeď.“
„A ty?“
„Já ne.“
„Vždyť je to máma! Moje máma!“
„Právě. Tvoje. Ne moje.“
Zíral na mě, jako by mě v životě neviděl.
„Ty to myslíš vážně? Je stará, je jí zle, a ty…“
„Patnáct let jsem byla u toho pokaždé, když jí bylo zle. U ní, u tebe, u celé vaší rodiny. Teď už stačilo.“
„Ivano, tohle je kruté.“
„Kruté je sloužit patnáct let věrně a bez řečí a pak se nechat před všemi ponížit. To je krutost.“
Miroslav odešel a dveře za ním bouchly.
Večer se vrátil zamračený. Těžce dosedl na gauč a dlouho jen civěl do telefonu.
„Karolína přijela,“ promluvil nakonec. „Nejdřív se pohádala s doktory, potom s mámou. Tvrdila jí, že padá schválně, jen aby na sebe strhla pozornost.“
„A Jaroslava?“
„Brečela. Říkala, že ji nikdo nepotřebuje. Že ani vlastní dcera jí nechce pomoct.“
„Zajímavé. Když jsem pomáhala já, bralo se to jako samozřejmost.“
Miroslav ke mně zvedl oči.
„Ivano, ty ses změnila.“
„Ne. Jen jsem přestala předstírat.“
„Co předstírat?“
„Že se mě to nedotýká. Že mě nic neuráží. Že spolknu jakékoli zacházení, jen aby byl doma klid.“
Celých patnáct let jsem přehlížela nespravedlnost. Dívala jsem se, jak tvoje matka staví Karolínu na první místo. Jak ty u toho mlčíš. Jak všichni automaticky počítají s tím, že já přiběhnu, zařídím, odvezu, nakoupím a postarám se.
Dost. Zasloužím si úctu. Ne kvůli bytu. Kvůli práci. Kvůli rokům, které jsem vaší rodině dala.
Miroslav mlčel tak dlouho, až jsem si myslela, že už neodpoví.
„Máma říkala, že závěť přepíše. Když se vrátíš.“
Rozesmála jsem se.
„Vrátím se, a co pak? Za rok si to zase rozmyslí? Za pět let? Na dalších narozeninách oznámí, že všechno odkáže sousedce?“
„Slibuje, že…“
„Její sliby nemají žádnou váhu, Míro. Pochopila jsem to. Pozdě, ale přece.“
Uplynulo půl roku. Jaroslava si najala pečovatelku. Najednou se ukázalo, že nějaké úspory má. A rozhodně ne malé.
Karolína se zastaví jednou za měsíc. Přinese dortík, rozdá pusinky a zase odjede. Přesně jako dřív.
Tchyně už se na mě neobrací. Nevolá mi a na svátky mě nezve.