„Zmáčkněte to tlačítko, nestůjte jen před panelem,“ pronesla žena v šedém kostýmku, aniž by mi věnovala jediný pohled. „Někteří lidé přijdou do administrativní budovy a hned je jasné, že jim chybí rychlost i základní orientace.“
Stáhla jsem ruku od ovládání výtahu. V jedné dlani jsem držela papírovou tašku s dodacími listy, přes zápěstí mi visela kabelka a u dveří stála krabice se žárovkami určenými na chodbu.
„Už jsem ho přivolala,“ řekla jsem klidně. „Výtah jede nahoru.“
„Tak ho příště přivolejte pořádně,“ odsekla. „Čeká mě porada, ne procházka po tržišti.“
Vedle nás stál hlídač Petr Urban, mladý kluk, který u nás sloužil teprve krátce. Sklopil oči a začal předstírat, že ho nesmírně zajímá kniha návštěv. V duchu mě napadlo jen to, že teď není vhodná chvíle vysvětlovat, kdo tady před kým vlastně stojí.
Dveře výtahu se otevřely. Žena vykročila první, přestože stála dál od kabiny než já, a přes rameno utrousila:
„Do kterého patra jedete, uklízečko?“
„Do kanceláře za nájemci,“ odpověděla jsem vyrovnaně.
„Mají tam úklid?“ ušklíbla se. „Pak bych tam po vás raději vůbec nechodila.“
Vstoupila jsem za ní a stiskla příslušné tlačítko. Kabina se rozjela vzhůru. Ona mezitím vytáhla telefon a začala někomu diktovat:
„Ano, už jsem v budově. Bude potřeba tady zavést pořádek. Personál je tu očividně dost rozvolněný, hlavně ti, co se courají po patrech s taškami a tváří se, že vyřizují něco důležitého.“
Neřekla jsem nic. Bylo mi osmapadesát a za ta léta jsem se naučila rozeznat obyčejnou neomalenost od zakořeněného zvyku šlapat po lidech, které dotyčný považuje za méněcenné.
Vystoupila současně se mnou a sebejistým krokem zamířila ke skleněným dveřím kanceláře s novou cedulkou. Tahle firma se k nám nastěhovala teprve nedávno a s její ředitelkou jsem se zatím osobně nesetkala. Teď se tedy seznámení odehrálo samo od sebe.
„Vy tam nechoďte,“ zastavila mě, když si všimla, že mířím stejným směrem. „My jsme seriózní společnost.“
„Potřebuji předat administrátorce dodací listy,“ vysvětlila jsem.
„Nechte je dole na recepci u ostrahy. Není nutné, abyste se potulovala po cizích kancelářích.“
Prudce otevřela dveře a zmizela uvnitř. Za recepcí zvedla hlavu Michaela Řezníková, spatřila mě a okamžitě vstala.
„Hano Čermáková, dobré ráno. Jdete kvůli svítidlům?“
„Dobré ráno, Michaelo. Ano, tady jsou podklady. Ať mistr večer zkontroluje chodbu u zasedačky.“
Michaela převzala tašku, ale v tu chvíli vyšla z kanceláře tatáž žena.
„Michaelo,“ ozvala se ostře, „proč se v pracovním prostoru vybavujete s obslužným personálem?“
Dívka zrudla.
„Markéto Tichýová, to je paní Hana Čermáková.“
„Slyším, jak se jmenuje,“ přerušila ji. „Nepotřebuji znát seznam všech žen, které se tady procházejí s taškami.“
Podívala jsem se na ni pozorněji. Nová ředitelka byla o dost mladší než já, mohlo jí být kolem čtyřiceti. Působila sebejistě, draze oblečeně a řezala slovy jako nožem. Takoví lidé si často pletou přísnost s počtem osob, které po jejich vystoupení zčervenají.
„Zastavím se později,“ řekla jsem Michaele. „Nebudu vás zdržovat.“
Markéta Tichýová se ledově pousmála.
„To bude nejlepší. Tady se pracuje, nejsme klub známých.“
Ten den jsem neměla chuť nic rozebírat. Čekaly mě jiné věci: zkontrolovat protokol k topení, probrat s mistrem zatékání u nájemců v nižším patře a převzít platbu od studia, které se zpozdilo s nájmem. Moje budova žila každý den vlastním ruchem a cizí hrubost nemohla mít větší váhu než potrubí, faktury a lidé, kteří mezi těmito stěnami poctivě pracovali.
Jenže další ráno se situace zopakovala. Nastoupila jsem do výtahu s tubusem výkresů pro elektrikáře a Markéta Tichýová už stála uvnitř, telefon přitisknutý k uchu.
„Moment,“ řekla jsem a zmáčkla tlačítko.
Přikryla mikrofon dlaní.
„Vy zase? Vy tady snad i přespáváte?“
„Někdy to tak skoro vypadá,“ odpověděla jsem.
„A kdo vám dovolil smysl pro humor?“ přejela mě pohledem od hlavy k patě. „Už mě unavuje potkávat po ránu osoby, které kazí vzhled celé budovy.“
„Vzhled budovy nekazí lidé s výkresy,“ poznamenala jsem.
„A kdo tedy?“ pozvedla obočí.
„Ti, kteří si myslí, že je výtah vynáší i nad ostatní.“
Zírala na mě, jako by promluvila židle nebo odložená taška.
„Vy zřejmě vůbec netušíte, s kým mluvíte.“
„A vy?“ zeptala jsem se.
Dveře se otevřely a ona vyšla ven, aniž by odpověděla. O minutu později mi volal z ostrahy Petr Urban.
„Hano Čermáková, Markéta Tichýová mi tady řekla, abych vás zapsal jako externího dodavatele a nepouštěl vás bez průkazky.“
„Co přesně ti řekla?“
„Že se bezdůvodně pohybujete po patrech. Namítl jsem, že chodíte kvůli záležitostem budovy, ale ona trvala na tom, abych si to ověřil u správkyně.“
„Tak si to ověř u mě, Petře.“
Na okamžik ztichl.
„Já tomu rozumím, ale ona na mě dost tlačila.“
„Tlak z nikoho nedělá člověka, který má pravdu,“ řekla jsem. „Zapiš si jen jednu věc: o přístupu do budovy rozhoduje vlastník.“
„Rozumím.“
Už tehdy jsem mohla zajít za Markétou Tichýovou a celý rozhovor uzavřít. Jenže nikdy jsem neměla ráda předvádění moci pro vlastní potěšení. Moc není od toho, aby člověk někoho usazoval ve výtahu. Má sloužit k ochraně pořádku.
Později udělala scénu i před kurýrem. Nesla jsem krabici se vzorky dlažby pro vstupní halu, když se otevřely dveře výtahu. Uvnitř stála Markéta Tichýová se dvěma zaměstnankyněmi.
„Jen mi neříkejte, že jdete zase k nám,“ pronesla.
„Namířeno mám do technické místnosti.“