odpověděla jsem klidně.
„Výborně,“ pronesla a pootočila se ke svým dvěma kolegyním, jako by právě dostala důkaz, který hledala. „Přesně kvůli takovému přístupu se z administrativních budov stává průchoďák. Jedna paní s krabicí, druhá s kýblem, třetí s kabely. A pak se všichni diví, že slušní nájemci odcházejí.“
Jedna ze zaměstnankyň se rozpačitě pousmála, druhá raději sklopila pohled. Nastoupila jsem do výtahu a položila krabici k nohám.
„Slušnost nájemců se nepozná podle toho, jak mluví o lidech, kteří nesou krabice,“ řekla jsem.
Markéta Tichýová se ke mně lehce naklonila.
„Poslyšte, jsem tady teprve krátce, ale už teď vidím, že bude potřeba změnit spoustu zdejších zvyklostí.“
„Začněte těmi vlastními.“
Obě ženy vedle ní ztuhly. Výtah dojel do mého patra a já vystoupila. Za zády jsem ještě zaslechla její hlas, záměrně dost hlasitý na to, abych ho nepřeslechla.
„Právě proto by podobní lidé neměli mít volný pohyb po budově.“
Ještě téhož dne mi od ní přišel první oficiální vzkaz přes správu domu. Michaela Řezníková mi ho přeposlala jen s krátkou poznámkou: „Hano Čermáková, omlouvám se, trvá na tom, že je to naléhavé.“
V dopise si Markéta Tichýová stěžovala na „nepovolané osoby“, které prý narušují chod její kanceláře, dělají nepořádek ve výtahu a chovají se provokativně. Na závěr žádala, aby byla přehodnocena pravidla vstupu do budovy a aby měla jejich společnost vyhrazený samostatný čas pro používání nákladního výtahu.
Přečetla jsem si ten e-mail dvakrát. Ne proto, že by mě urazil. Zastavila mě až poslední věta: „V opačném případě budeme nuceni jednat o snížení nájemného na příští měsíc.“
Jejich měsíční nájem činil pětačtyřicet tisíc korun. Nebyla to zanedbatelná částka, ale rozhodně ne taková, aby si nájemce mohl začít plést společnou budovu s osobní kanceláří nadřízeného.
Odpověděla jsem stručně. Pravidla vstupu platí pro všechny nájemce stejně. Zvláštní režim užívání výtahu je možný pouze po písemné dohodě a jen tehdy, pokud tím nevznikne omezení pro ostatní uživatele objektu. Podepsala jsem se jako zástupkyně vlastníka, ne jako majitelka. Tak jsem to dělala už dlouho. Neměla jsem ve zvyku vytahovat své jméno při každé drobné provozní záležitosti.
Potom se zaměřila na ostrahu. Když jsem druhý den ráno přišla, Petr Urban mě čekal u recepčního pultu s výrazem člověka, který by se nejraději propadl do země.
„Hano Čermáková, ona tu nechala pokyn,“ řekl a podal mi list papíru.
„Kdo?“
„Markéta Tichýová. Řekla, že vás nemáme pouštět do jejich patra bez předchozího telefonátu.“
Vzala jsem si papír. Stálo na něm, že vstup „hospodářské ženy s taškami“ do prostor společnosti je nežádoucí a že veškeré záležitosti se mají řešit výhradně přes administrátorku.
„Hospodářské ženy,“ přečetla jsem nahlas.
Petr zrudl.
„Nechtěl jsem to převzít, ale vyhrožovala, že si bude stěžovat vedení bezpečnostní služby.“
„Ona není vedení bezpečnostní služby,“ odpověděla jsem. „Ten papír si nech. Ještě se nám bude hodit.“
„Neurazilo vás to?“
„Ne, Petře. Já si jen pamatuju.“
Vydechl, jako by z něj spadla část napětí.
„Včera se pustila i do mě. Prý jsem moc měkký a usmívám se na kdekoho.“
„Úsměv u ostrahy není přestupek,“ řekla jsem. „Rozdávání příkazů cizím lidem už je ale něco jiného.“
Na konci týdne nejela Markéta Tichýová výtahem sama. Doprovázel ji muž v drahém kabátu, zřejmě obchodní partner nebo klient. Jakmile mě zahlédla, v obličeji se jí něco změnilo. Nebyly to rozpaky. Spíš se rozhodla, že před svědkem předvede, kdo tu má podle ní navrch.
„Zase vy,“ řekla. „Kam máte namířeno tentokrát?“
„Za elektrikářem.“
„Máme schůzku. Nerušte.“
„Elektrikář nebude čekat, když se přehřívá rozvaděč.“
Muž vedle ní zpozorněl.
„Máte tu potíže s elektřinou?“
Markéta Tichýová se k němu prudce otočila.
„Nic vážného. Tady se jen rádo přehání.“
Podívala jsem se na ni.
„Rozvaděč obvykle nemá rád, když se jeho stav považuje za místní zvyk.“
Muž se pobaveně pousmál, ale úsměv okamžitě skryl. Markéta zrudla.
„Uvědomujete si, že mluvíte s ředitelkou společnosti?“
„Uvědomuji si, že mluvím s člověkem ve výtahu.“
„Postarám se o to, aby vás sem už nepouštěli.“
„Zkuste to,“ odpověděla jsem.
Dveře se otevřely. U služebního vstupu už stál elektrikář a hned se zeptal:
„Hano Čermáková, jdeme se podívat na rozvaděč?“
Markéta Tichýová oslovení nepřeslechla. Na zlomek vteřiny jí po tváři přeběhl jiný výraz, ale rychle si znovu nasadila svou obvyklou strohost.
„Tak ať vám vaše Hana Čermáková potom vysvětlí, proč můj klient poslouchá řeči o rozvaděčích.“
„Protože bezpečnost má větší váhu než váš dojem,“ řekla jsem a odešla s elektrikářem.
Člověk by čekal, že se po něčem takovém zastaví a zamyslí. Jenže lidé zvyklí tlačit na okolí se po první nepříjemnosti obvykle nestáhnou. Spíš hledají místo, kde mohou zatlačit ještě silněji.
V pondělí ráno jsme měli společnou schůzi nájemců. Svolala jsem ji s předstihem, protože bylo třeba probrat výměnu vstupní části, pravidla odvozu odpadu a také nedoplatky za služby u několika kanceláří. Markéta Tichýová dorazila jako poslední, položila před sebe tenkou složku a usadila se způsobem, jako by celé jednání bylo svoláno výhradně kvůli ní.
„Doufám, že dnes konečně otevřeme otázku kvality správy této budovy,“ prohlásila místo pozdravu.
V zasedací místnosti už seděli zástupci různých kanceláří: účetní, majitelka malého studia a muž z tiskové dílny.