a administrátorka zdravotnické ordinace. Většina z nich mě znala už roky, jen ne každý tušil, že celá budova patří mně. Pro většinu nájemníků jsem byla prostě Hana Čermáková — člověk, za kterým se chodí, když je potřeba něco vyřešit rychle, věcně a bez zbytečného rozruchu.
„Probereme jednotlivé body podle programu,“ řekla jsem klidně.
Markéta Tichýová se ušklíbla.
„Program má smysl tehdy, když ho sestavuje někdo kompetentní. Mně se za poslední týden nahromadilo hned několik otázek.“
„Konkrétně jakých?“ zeptala jsem se.
Otevřela svou složku.
„Zaprvé, po patrech se neustále pohybují cizí osoby. Zadruhé, provozní personál se chová neuctivě. A zatřetí, objevují se tu nejasné požadavky na úhradu jakýchsi dodatečných plateb.“
„Ty dodatečné platby jsou zálohy za společnou spotřebu podle vaší nájemní smlouvy,“ odpověděla jsem.
„To si ještě ověříme,“ pronesla chladně. „Ta částka je podle nás nadhodnocená.“
„Vaše společnost má aktuálně nedoplatek deset tisíc pět set korun,“ uvedla jsem. „Vznikl právě z neuhrazených položek za společné služby a spotřebu.“
Na okamžik ztuhla. Bylo to sotva postřehnutelné, ale v obličeji jí přeběhl stín.
„Ten dluh neuznávám.“
„Můžete si vyžádat podrobný rozpis.“
„Vyžádala jsem si ho. Poslali jste mi tabulku bez razítka.“
„Pokud potřebujete papírové potvrzení, dostanete ho i s razítkem.“
„Potřebuji. A kromě toho bych ráda věděla, kdo vlastně jste, že se mnou mluvíte tímhle tónem.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Zavřela jsem svůj blok.
„Vedu toto jednání.“
„A z jakého titulu?“ zeptala se Markéta Tichýová. „Jste správkyně? Vedoucí patra? Zástupkyně nějakého dodavatele? Nebo jen někdo, kdo je zvyklý courat tady s krabicemi?“
Účetní potichu zakašlala. Majitelka studia sklopila oči, ale všimla jsem si, jak pevně sevřela rty. Lidé podobné scény neměli rádi. Ještě méně však snášeli, když se obyčejná hrubost vydávala za profesionální vystupování.
„Paní Tichýová,“ řekla jsem, „přejete si oficiální odpověď?“
„Konečně,“ pousmála se posměšně. „Ano, přeji.“
Sáhla jsem do kabelky a vytáhla úzkou obálku s kopiemi, kterou jsem si pro dnešní schůzku připravila předem. Ne kvůli ní. Dokumenty jsem potřebovala hlavně kvůli odsouhlasení nákladů na úpravu vstupu. Na prvním listu ležel výpis potvrzující vlastnické právo k budově.
Položila jsem papír před sebe a otočila ho směrem k ní.
„Jsem majitelkou této budovy,“ oznámila jsem. „Proto vedu schůzi, schvaluji pravidla vstupu, podepisuji nájemní smlouvy a odpovídám za to, aby zde nikdo neponižoval lidi, kteří v této budově pracují.“
Markéta Tichýová to zpočátku nejspíš vůbec nevstřebala. Podívala se na dokument, potom na mě a vzápětí znovu na papír.
„To má být vtip?“
„Nemá.“
„Vy jste vlastník?“
„Ano.“
Účetní tiše poznamenala:
„Mysleli jsme, že to víte.“
Markéta se k ní prudce otočila.
„A odkud jsem to měla vědět?“
„Stačilo se zeptat,“ ozvala se majitelka studia.
Ticho, které následovalo, už mělo jinou barvu. První zlom nastal. Viděla jsem, jak Markétě Tichýové v obličeji rychle přeskakuje výpočet. O omluvě neuvažovala ani na vteřinu. Hledala jen další způsob, jak si zachovat převahu.
„Dobře,“ řekla nakonec a pomalu zavřela složku. „V tom případě mám tím spíš otázky přímo na majitelku.“
„Poslouchám.“
„Vaše chování bylo celý týden provokativní. Záměrně jste se nepředstavila a pozorovala jste mě, abyste mě pak mohla veřejně uvést do trapné situace.“
„Nemám povinnost představovat se každému člověku, který se chová hrubě ve výtahu.“
Trhla sebou, ale okamžitě navázala:
„Takže přiznáváte, že jste sledovala moje chování?“
„Přiznávám, že jsem jezdila výtahem ve své vlastní budově.“
„A sbírala jste proti mně dojmy?“
„Ne. Stopy jste po sobě nechala sama: dopis, pokyn ostraze a stížnosti na lidi.“
Vytáhla jsem list, který předala Petru Urbanovi, a položila ho vedle výpisu z katastru.
„Tohle je vaše?“
Zbledla.
„Interní pokyn.“
„Interní pro koho? Ostraha budovy není vaše oddělení.“
„Chráníla jsem naši kancelář před cizími osobami.“
„Před majitelkou budovy, elektrikářem, administrátorkou a lidmi s krabicemi?“
Sevřela rty.
„Překrucujete to.“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Jen vracím vašim slovům jejich skutečný význam.“
Do hovoru se vložil muž z tiskové dílny.
„Paní Čermáková, můžu se zeptat prakticky? Když má firma pronajaté prostory, může nám zakázat používat výtah v době, kdy pracují?“
„Nemůže,“ řekla jsem. „Společné prostory zůstávají společnými prostorami.“
Markéta Tichýová ostře namítla:
„Platíme nájem čtyřicet pět tisíc korun měsíčně. Rádi bychom věděli, za co.“
„Za prostor uvedený ve smlouvě,“ odpověděla jsem. „Ne za moc nad zbytkem budovy.“
Naklonila se dopředu.
„Pak budeme muset přehodnotit, jestli tady vůbec zůstaneme.“
„Na to máte právo.“
„A budeme požadovat vrácení kauce.“
„Kauce činí patnáct tisíc korun a vrací se pouze při splnění podmínek uvedených ve smlouvě.“
„Vy mi vyhrožujete?“
„Cituji smlouvu.“
Zmlkla. Jenže druhé riziko se teprve začínalo odkrývat. Markéta Tichýová vytáhla ze složky další papír a položila ho na stůl.
„Když už mluvíme o smlouvě, tady je naše oznámení. Domníváme se, že podmínky užívání budovy neodpovídají tomu, co bylo deklarováno, a proto pozastavujeme platby do odstranění závad.“
„Jakých závad?“ zeptala jsem se.
Markéta Tichýová začala číst seznam údajných pochybení: nedostatečná správa domu, chybějící řád pro vstup do objektu.