nebezpečné zásahy techniků během běžné pracovní doby a údajný nátlak ze strany majitele.
Majitelka studia se tiše ozvala:
„Tohle už je opravdu přehnané.“
„Do toho se nepleťte,“ odsekla Markéta Tichýová, aniž se na ni pořádně podívala.
Vzala jsem si její oznámení, přejela očima všechny odstavce a dočetla ho až do poslední věty. V tu chvíli mi do sebe zapadly i poslední dílky. Kvůli tomu potřebovala schůzi. Nešlo jen o to, aby si vyřídila účty za výtah. Chtěla před ostatními vytvořit zdání oficiálního sporu, aby získala důvod pozdržet platby a zároveň si vynutit lepší nájemní podmínky.
Beze spěchu jsem položila na stůl další dokument. Byla to kopie smlouvy, otevřená u části týkající se přístupu do společných prostor. Vedle ní jsem přidala vytištěný e-mail, v němž žádala snížení nájmu, a nakonec i ten list, který nechala předat ostraze.
„Tady je smlouva,“ řekla jsem klidně. „Tady vaše žádost. A tady pokyn pro ostrahu. Dohromady neukazují na pochybení správy budovy. Ukazují spíš na vaši snahu zajistit si výjimky na úkor ostatních nájemců.“
Markéta Tichýová se prudce narovnala.
„Nemáte právo to takhle vykládat.“
„Já nic nevykládám,“ odpověděla jsem. „Pouze čtu, co je napsané. Společné prostory jsou určeny všem nájemcům. Ostraha se řídí pravidly domu, ne pokyny jednotlivých firem. Technické služby mají v odůvodněných případech právo vstupu. A nájemné ani zálohy na služby se nezastavují jen proto, že je ředitelka kanceláře nespokojená.“
Rozhlédla se po lidech kolem stolu. Nikdo se jí nezastal.
„Takže vy chcete spor,“ pronesla sevřeným hlasem.
„Ne,“ řekla jsem. „Chci uhrazení dluhu, písemné stažení vašeho oznámení a konec vydávání příkazů zaměstnancům, kteří vám nepodléhají.“
„Vy mi kladete podmínky?“
„Stanovuji pořádek.“
„Naše vedení se o tom dozví.“
„Ano,“ přikývla jsem. „Ještě dnes odejdou kopie všech těchto dokumentů oficiálním dopisem na adresu vaší společnosti. Bez rozhovorů ve výtahu a bez zákulisních pokynů.“
Tentokrát už mě nepřerušila. Papíry udělaly práci, kterou by žádné moje vysvětlování nezvládlo. Všem u stolu bylo najednou jasné, že její hrubost není jen nepříjemná povaha. Byl to nástroj, kterým se snažila zatlačit ostatní do kouta.
Schůze pokračovala dál. Probrali jsme vstupní prostor, termíny odvozu odpadu i pravidla pro práci elektrikáře. Zpočátku mluvili lidé opatrně, jako by čekali další výbuch, ale postupně se atmosféra uvolnila. Na závěr jsem je požádala, aby ještě minutu zůstali, a oznámila nové pravidlo: veškeré pokyny pro ostrahu, údržbu a administrativu budovy budou chodit výhradně přes vlastníka nebo pověřeného správce.
„Aby nevznikala nedorozumění?“ zeptala se účetní.
„Aby si nikdo nepřisvojoval moc tam, kde má platit společný řád,“ odpověděla jsem.
Markéta Tichýová mlčela.
Po skončení mě dohnala u výtahu. Stály jsme tam samy dvě a poprvé za celý týden se nepokusila protlačit dovnitř přede mnou.
„Paní Čermáková,“ začala, „možná jsem byla trochu ostrá.“
„Možná?“
Polkla.
„Byla jsem ostrá.“
„Nejen ke mně.“
„Promluvím si s ostrahou i se zaměstnanci.“
„Ne. Ne promluvíte,“ opravila jsem ji. „Omluvíte se.“
Zvedla bradu.
„Chcete mě veřejně ponížit?“
„Ne,“ řekla jsem. „Chci, abyste veřejnou neomalenost napravila veřejnou slušností.“
Dveře výtahu se otevřely. Nastoupily jsme. Tentokrát stiskla tlačítko sama a na okamžik se zadívala na panel, jako by si vzpomněla na náš úplně první rozhovor.
„Nevěděla jsem, kdo jste,“ pronesla tiše.
„Právě v tom je problém, paní Tichýová. Slušnost by se neměla zapínat jen před vlastníkem.“
Až do přízemí neřekla už ani slovo. U pultu ostrahy stál Petr Urban. Jakmile nás uviděl přicházet společně, ztuhl a narovnal se.
Markéta Tichýová k němu došla.
„Pane Urbane, udělala jsem chybu, když jsem vám předala pokyn ohledně vstupu. Nebyl platný. A můj tón byl nepřijatelný.“
Petr znejistěl.
„To je v pořádku.“
„Není to v pořádku,“ vložila jsem se do toho. „Prostě přijměte omluvu.“
Přikývl.
„Přijímám.“
Vzápětí se Markéta Tichýová otočila k Michaele Řezníkové, která právě přinášela z recepce složku s dokumenty.
„Paní Řezníková, týká se to i vás. První den jsem se zachovala špatně. Nebude se to opakovat.“
Michaela se nejdřív podívala na mě, potom na ni.
„Dobře,“ řekla po chvíli. „Děkuji.“
Další den dorazila na účet dlužná částka — deset tisíc pět set korun. Krátce nato přišel i oficiální dopis od firmy: oznámení o pozastavení plateb se stahuje, pravidla budovy jsou uznána a vydávání pokynů společným službám bez souhlasu správy je nepřípustné.
Markéta Tichýová začala zdravit. Nebylo v tom teplo ani srdečnost, spíš strohá korektnost. Někdy to ale stačí. Ne každý člověk se změní v dobrého. Mnozí však přestanou být nebezpeční ve chvíli, kdy přijdou o prostor, kde mohli zkoušet svou malou moc.
O pár dní později jsem ráno znovu nastoupila do výtahu. Tentokrát jsem nenesla žádné tašky ani krabice, jen malou cedulku. Markéta Tichýová už stála uvnitř. Jakmile mě spatřila, automaticky ustoupila stranou.
„Jedete nahoru?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Dnes jen vyměním jeden nápis u ostrahy.“
V přízemí jsem sundala staré oznámení o přístupu a do průhledného rámečku vložila nové. Úcta v budově nezačíná funkcí na vizitce. Začíná hranicí, kterou si nikdo nesmí posouvat podle nálady.
Stejný list jsem potom předala Michaele Řezníkové pro jejich recepci. Položila ho vedle knihy návštěv a Petr Urban beze slova otočil rámeček tak, aby byl text viditelný hned od vchodu. Od toho dne byl výtah v mé budově zase jen výtahem. Ne místem, kde si někdo zkouší, ke komu si může dovolit být hrubý.
A vy? Řekli byste hned, že jste vlastníkem, nebo byste nejdřív sledovali, jak se člověk chová k těm, které považuje za méně důležité?