„Svoje knížky si budeš pročítat doma, je ti to jasné?! To si snad myslíš, že jsi nějaká princezna. Přijela jsi sem zničehonic a hned máš pocit, že se tu můžeš jen povalovat.“
„Věro Čermáková, ráda vám pomůžu,“ odpověděla Petra Zemanová a zadívala se na podrážděnou ženu. „Ale nemusíte na mě hned tak vyjíždět. Proč pořád bručet? Stačí říct, co přesně je potřeba udělat.“
„Tvoji pomoc nepotřebuju,“ odsekla Věra Čermáková chladně. „Pomoc je, když o ni člověk požádá. Já jsem tě o nic neprosila. Jen ti připomínám, jaké máš povinnosti.“
„Jaké povinnosti?“ Petra Zemanová na tchyni nechápavě pohlédla.
„Takové, jaké slyšíš, děvenko. Sama ses nabídla, že tu budeš s Anetou Dlouhýovou bydlet u moře, zatímco se můj syn kvůli tobě dře. Nechala jsi ho tam samotného a tady se tváříš, jako bys přijela do luxusního penzionu.“ Věra Čermáková mluvila ledovým, nepříjemně tvrdým hlasem.
„Říkáte to tak, jako by vás ani netěšilo, že vidíte vlastní vnučku,“ pronesla Petra Zemanová se sevřenými rty. Popadla tašky s nákupem a zamířila do kuchyně.
„Vnučku vidím vždycky ráda. Zato její línou matku už podstatně méně,“ vyrazila za ní tchyně. „A říkám ti to ještě jednou, dobře poslouchej: to, že máme ve městě pláž, neznamená, že sis sem přijela užívat dovolenou.“
„Nejdřív mi pomůžeš v domácnosti a teprve potom si můžeš odpočívat,“ křikla za ní Věra Čermáková. „A pohni sebou, večeře se sama na stůl nedostane.“
„Ano, pochopila jsem to. Hned se do toho pustím.“ Petra Zemanová neochotně začala vyndávat potraviny z tašek.
„A mimochodem, peníze za nákup mi vrátíš!“ ozvala se tchyně nekompromisně.
„Nemíním tě živit ze svého důchodu! Za bydlení po tobě, budiž, nic chtít nebudu. Ale celý tenhle měsíc budeš jídlo pro všechny platit ty.“ Věra Čermáková to oznámila tak hlasitě a pevně, jako by už o všem bylo dávno rozhodnuto.
Petra Zemanová zvedla oči ke stropu, zhluboka vydechla a odešla do chodby pro peněženku.
„Nemá smysl se hádat. Jen by to bylo horší. Nechci hned první den rozpoutat konflikt. Už tak nás přivítali úplně jinak, než jsem si představovala,“ proběhlo jí hlavou, když tchyni podávala pět set korun.
„To je málo. Přidej ještě jednou tolik,“ prohlásila Věra Čermáková, peníze jí vytrhla z ruky a rychle je zastrčila do kapsy.
„Věro Čermáková, to myslíte vážně?“ Petra Zemanová na ni zůstala užasle hledět. „Vždyť jsem vám dala dokonce víc, než kolik ten nákup stál.“
„A kdo ty tašky táhl v tom vedru? Ty jsi ale drzá… a ještě k tomu lakomá!“ rozhořčila se Věra Čermáková. „Od zítřka budeš nejen platit jídlo pro všechny, ale taky si ho pěkně sama nosit z obchodu.“
„To bude asi opravdu lepší. Když si budu nakupovat sama, aspoň jí nebudu platit dvojnásobek za takovouhle donášku,“ myslela si Petra Zemanová uraženě, zatímco začala loupat brambory.
„Proč jen musí být matka mého Ondřeje Tichého tak nesnesitelná? Vždyť jsem jí nikdy nic špatného neudělala… Jen hledá, čeho by se chytila,“ povzdechla si unaveně.
K večeři pak usedli všichni společně: Petra Zemanová, její dcera Aneta Dlouhýová, Věra Čermáková i tchán Bronislav Doležal. Petra Zemanová připravila bramborový nákyp a kuře ve smetanové omáčce.
„Mami, to je tak dobré…“ pochvalovala si Aneta Dlouhýová, dojedla svůj kousek kuřete a natáhla ruku po stehýnku, které lákavě leželo na podnose.