V tu chvíli se Věra Čermáková prudce natáhla přes stůl a klepla Anetu Dlouhýovou lžící přes prsty.
„Ani hnout! Kam se sápeš?“ vyštěkla ostře. „Stehýnka patří Bronislavu Doležalovi, hlavě rodiny.“ Přísný pohled zabodla do vnučky, ale hned nato se její tvář rozlila do sladkého úsměvu, když se obrátila k manželovi. „Miláčku, mám ti jedno naložit?“
„Nech to, Věrko, vezmu si sám,“ zamumlal tchán, protože veškerou pozornost právě věnoval korku v láhvi s jablečnou pálenkou. Tu si už spoustu let vyráběl sám pod střechou, kde měl svoje malé království sklenic a demižonů.
Petra Zemanová ztuhla.
„Paní Čermáková, proč jste Anetu uhodila?“ zeptala se rozhořčeně a přitáhla dceru k sobě. „Stačilo jí to přece normálně říct.“
Tchyně se na ni podívala svrchu, jako by Petra právě pronesla něco neuvěřitelně hloupého. Potom sklouzla očima k pětileté holčičce, která si polekaně třela ruku a tiskla se k matce.
„Nemá se cpát před starší,“ odsekla Věra ledově. „Když jsem byla malá já, dostala bych za něco takového vařečkou po hlavě. Já jsem na ni ještě hodná. Ať ví, kde je její místo, než z ní vyroste drzé stvoření.“
„Vždyť jí ta ruka úplně zčervenala,“ namítla Petra tišeji, ale v hlase jí zněl vztek. Hladila Anetu po vlasech a snažila se ji uklidnit. Děvčátko mělo oči plné slz a ani se neodvažovalo na babičku podívat.
Věra si mezitím bez nejmenších výčitek přidala další porci jídla a suše poznamenala:
„Když neumíš dítě vychovat sama, ráda ti s tím pomůžu. Pět let o vás člověk neslyšel, a teď se tu najednou objevíte i s těmi příšernými způsoby.“
„Co kdybychom si dali trochu mého domácího calvadosu?“ vložil se do toho Bronislav Doležal, očividně rozhodnutý zadusit dusno u stolu alkoholem. Zátka konečně povolila a on vítězoslavně pozvedl láhev, v níž se skrýval jeho starý, věrný démon. Bojoval s ním už snad třicet let a pokaždé prohrával.
„Á, tati, tvoje vyhlášená medicína!“ ozvalo se ode dveří. Do místnosti vešel starší syn Roman Švec a za ním jeho vysoká žena Simona Brňáková. „Nalij mi taky, ale žádné šetření,“ dodal Roman a těžce se sesunul na židli. Bez zaváhání sáhl po kuřecím stehýnku.
„Synáčku, jaká byla procházka?“ zazpívala Věra úplně jiným hlasem, měkkým a mazlivým. „Bylo dneska u vody hezky?“
„Jo, dobrý. Člověka to probere,“ utrousil Roman. Byl celý upocený, při těle, tvář měl posetou pupínky a mastné vlasy mu nehezky splývaly k čelu. Plnou sklenici silné jablečné pálenky do sebe obrátil naráz, spokojeně si odfoukl a vzápětí se s dravostí hladového psa zakousl do stehýnka.
Aneta se naklonila k Petře a zašeptala jí do ucha:
„Mami, on si vzal dědovo stehýnko. To není fér. Proč mu babička nic neřekne?“
Petra ji políbila na spánek a přinutila se k úsměvu.
„To nic, zlatíčko. Zítra půjdeme do města, vezmu tě někam na oběd a objednáme si ta nejlepší kuřecí stehýnka, jaká existují.“
Po večeři se osazenstvo domu rozptýlilo do různých koutů a všichni lenivě trávili. Petra s Anetou se posadily k televizi, aby si holčička před spaním pustila pohádky a aspoň na chvíli zapomněla na nepříjemný večer.
Jenže právě ve chvíli, kdy byl příběh na obrazovce nejnapínavější, vpadla do obýváku Věra Čermáková.
„Petro, okamžitě do kuchyně. Nádobí se samo neumyje,“ poručila. „A ty, Aneto, půjdeš na dvůr pomoct dědovi sbírat jablka na pálenku.“
„Já chci koukat na pohádky,“ zamumlala Aneta nespokojeně a spodní ret se jí začal třást.
„S babičkou se neodmlouvá!“ zařvala Věra tak hlasitě, až sebou dítě škublo.
Potom se k ní sklonila a nasadila děsivý výraz.
„Jestli budeš teď sedět před televizí, v noci si pro tebe přijde. Vytáhne tě z postele a hodí tě do temného podzemí. Tam ti zlý drak sevře srdce do pařátů a už nikdy neuvidíš ani maminku, ani tatínka.“
Aneta zbledla a okamžitě se schovala Petře za záda.
„Tak půjdeš pěkně pomoct dědečkovi,“ dodala Věra tvrdě, „a aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“