slíbil, že když bude hodná, zítra ji vezme do své dílny a ukáže jí, kde připravuje tu svoji domácí jablečnou pálenku. Vždyť přece sama chtěla vidět všechny ty skleničky, trubičky a zvláštní lahvičky. Věra Čermáková se zjevně pokoušela přebít dětský strach zvědavostí.
Petra Zemanová mezitím stála v kuchyni u dřezu a drhla nádobí. S každým talířem v ruce ji víc svíralo nepříjemné vědomí, že odjet od manžela k jeho příbuzným na pobřeží nebyl zrovna nejšťastnější nápad.
V posledních měsících se s Ondřejem Tichým hádali čím dál častěji. Jejich manželství vstoupilo do sedmého roku a mezi nimi se začaly objevovat trhliny, kterých si dřív skoro nevšímala. Od jara jako by se Ondřej úplně změnil. Buď se ztrácel v práci od rána do večera, nebo byl podrážděný kvůli každé maličkosti.
„Mám teď opravdu náročný projekt,“ vysvětloval jí tehdy. „Je to velká věc a dobře mi za ni zaplatí. Co kdybych promluvil s mámou a ty bys s Anetou odjela na měsíc k nim? Já bych tu mohl v klidu všechno dotáhnout.“
Když jí to navrhl, Petra nakonec souhlasila.
„Pořád lepší než se doma úplně zničit kvůli jeho práci a věčnému napětí,“ říkala si tehdy. „A navíc… je to Anetina vlastní babička.“
Na svatbě na ni Věra působila docela příjemně. Jen Petře vrtalo hlavou, proč se s ní Ondřej skoro nestýká. Vždyť i ona sama ji viděla vlastně jen jednou. Zpočátku ji ta myšlenka zneklidnila, ale pak si namluvila, že právě tahle cesta může všechno změnit k lepšímu.
„Aspoň ji poznám blíž,“ přesvědčovala se. „A Aneta bude mít možnost strávit nějaký čas s babičkou.“
Jak hluboce se Petra Zemanová mýlila! Když teď v cizí kuchyni čistila špinavé hrnce, neměla ani tušení, že se k jejímu životu už připlížilo něco strašného a že noční můra nestojí daleko za dveřmi.
„Kdo by si pomyslel, že jsou tady všichni tak odtažití a podivní,“ problesklo jí hlavou, zatímco se snažila vydrhnout pánev, která podle vzhledu nezažila pořádné mytí snad od pravěku.
Vtom se za jejími zády ozval zastřený hlas.
„Ale copak to tu máme za sladkou včeličku, která se nám tak pilně otáčí v kuchyni?“
Petře ztuhla ramena. Než stačila zareagovat, něčí ruce ji prudce popadly kolem pasu. Do nosu ji udeřil těžký, odporný pach alkoholu. Vyděšeně sebou trhla a odskočila stranou.
Před ní se kymácel Ondřejův starší bratr. Roman Švec.
„Spletl sis adresu!“ vyhrkla Petra ostře. „Ani se ke mně nepřibližuj!“
Roman se ušklíbl. V očích měl kalný lesk a na nohou sotva stál.
„Jednou mi vyhovíš a nikdo se nic nedozví,“ zasyčel. „A jestli budeš dělat drahoty, zavolám bráchovi sám a řeknu mu, že ses na mě lepila ty.“
Jeho drobné oči ztmavly vztekem. Bylo jasné, že to přehnal se silnou domácí pálenkou. Hladově si olízl popraskané rty, roztáhl ruce doširoka a začal se k Petře sunout.
„Ty jsi včelka a já jsem včelař,“ zamumlal oplzle. „Pojď sem, potvůrko. Pohlaď svého pána.“
Už byl skoro u ní.
Petra se pokusila proklouznout kolem něj ke dveřím, jenže Roman vystřelil rukou, surově ji chytil a přirazil ke stěně tak silně, až jí vyrazil dech.
„Neházej sebou, couro,“ procedil mezi zuby. „Nebo to pro tebe dopadne ještě hůř.“
Prsty se jí sevřely kolem hrdla.
„Petro, přemýšlej! Hned! Máš možná pět vteřin, než se ti zatmí před očima. Vždycky záviděl svému úspěšnějšímu bratrovi, takže od něj nečekej slitování.“
Nevěděla, odkud ten hlas přichází. Možná to byl její vlastní instinkt. Možná poslední záblesk rozumu. Možná anděl strážný. Ale ta slova jí zazněla v hlavě jasně a naléhavě.
„Co máš u sebe? Co držíš v ruce? Čeho ses nepustila, když jsi před ním v hrůze uskočila? Vzpomeň si!“
„Pánev,“ problesklo Petře myslí.
Teprve v tu chvíli si uvědomila tíhu v pravé dlani. Stále svírala masivní litinovou pánev.
„Správně,“ ozval se v ní ten neúprosný hlas, „ta pánev je teď tvoje jediná šance.“