„Teď! Nečekej a udeř ho, jak nejsilněji dokážeš!“ přikázal jí ten hlas v hlavě.
Petra Zemanová sebou trhla dopředu. Všechen strach, zoufalství i poslední zbytky sil se v ní slily do jediného pohybu. Rozmáchla se a těžkou litinovou pánví zasáhla Romana Švece do hlavy.
Mužovy prsty se náhle uvolnily. V jeho tváři se na zlomek vteřiny objevil nechápavý výraz, pak se mu podlomila kolena a s těžkým žuchnutím dopadl na podlahu.
„Bolí…“ vydechl sotva slyšitelně.
Potom ztratil vědomí.
Petra stála nad ním jako zkamenělá. Srdce jí bušilo tak prudce, až měla pocit, že jí rozskočí hrudník.
„Zkontroluj mu tep,“ ozval se znovu ten probuzený, neúprosný hlas.
Klekla si k němu, třesoucími se prsty mu nahmatala krk a na okamžik zadržela dech.
„Žije,“ zašeptala rozechvěle. „Dýchá. Tep má taky.“
„Výborně. Máš nanejvýš pět minut, abys odtud zmizela. Hned zavolej taxi. V tuhle dobu přijede vůz rychle,“ pokračoval hlas klidně, jako by nešlo o život.
„O něj se teď nestarej. Otři pánev a vrať ji do skříňky. Na podlahu vylij trochu saponátu a rozetři ho podrážkou. Rozumíš?“
Petra bez jediného slova poslechla. Pohybovala se jako ve snu, ale každý pokyn vnímala ostře a jasně.
„Přišel opilý. Ty ses vyděsila a utekla. On uklouzl a udeřil se do hlavy. Tys u toho nebyla.“
Dívka naprázdno polkla. Ruce se jí chvěly, přesto dělala přesně to, co jí ten vnitřní hlas diktoval.
„Kuchyň zamkneš zvenčí tímhle tupým nožem. Zámek se dá podebrat. Půjde to,“ pokračoval hlas chladnokrevně. „Pak se klidně přesuneš do ložnice. Vezmeš kabelku a kufr. Přijela jsi dneska, věci sis ještě ani nestihla vybalit. Všechno je v pořádku.“
Petra se snažila dýchat pomalu. Jeden nádech. Druhý. Nesměla se sesypat.
„Cestou nejspíš narazíš na Věru Čermákovou nebo Simonu Brňákovou. Řekneš jim, že se Roman Švec zavřel v kuchyni a dělá tam scénu. Ony se za ním půjdou podívat. Budou křičet, klepat, pokoušet se otevřít dveře. A ty mezitím vezmeš zavazadla a odejdeš ven.“
Hlas byl vyrovnaný, jistý, téměř ledový.
„U jabloní uvidíš Bronislava Doležala a Anetu Dlouhýovou. Řekneš jim, že jste se rozhodly přespat v hotelu a že s Věrou Čermákovou už je všechno domluvené.“
Na okamžik se v její hlavě rozhostilo ticho. Pak se hlas vrátil.
„Aby to nikomu nepřišlo divné, dodáš, že se zítra s Anetou stavíte a pomůžete dědovi otrhat všechna zralá jablka. Řekneš to klidně, usměješ se, nasedneš do auta a odjedeš.“
Petra cítila, jak se jí po zádech valí studený pot.
„V taxíku požádáš řidiče, aby tě odvezl na nádraží. Cestou si přes telefon koupíš jízdenky. Vlaky do Prahy jezdí i brzy ráno. Teď máš pět minut. Jednej. Okamžitě.“
K ránu, zničená vším, co se během jediného dne stalo, Petra odemkla dveře pražského bytu, kde žila s Ondřejem Tichým.
Jenže ani tam na ni nečekal klid.
Hned na podlaze zahlédla dámské smaragdové šaty. V obývacím pokoji stál stůl se zbytky večeře pro dva. Svíčky dohořívaly, skleničky byly nedopité a atmosféra, která měla být něžná, Petru udeřila do tváře jako další rána.
„Tak tohle byl ten tvůj důležitý projekt,“ pronesla tiše.
Rozhlédla se po dokonale prostřeném stole a hořce se pousmála.
„Tak krásně a draze jsi neuměl připravit večeři ani na začátku našeho vztahu.“
Nezůstala tam ani o minutu déle, než bylo nutné.
„Anetko, vstávej, pojedeme k mým rodičům,“ zašeptala později a opatrně objala ospalou holčičku. „Ne, tatínka budit nebudeme.“
Dveře za sebou zavřela tiše, skoro něžně, jako by tím uzavírala celý jeden život.
Ve vlaku Petra seděla u okna a dívala se na krajinu, která se za sklem rychle míhala. Aneta Dlouhýová jí klidně oddechovala na klíně, zabalená v bundě a napůl ponořená do spánku.
„U mojí mámy a táty sice není moře,“ řekla Petra potichu, spíš sama sobě než dítěti. „Ale jsou tam lidé, kteří jsou mi nejbližší. Ti, kteří mě nikdy nezradí. A nikdy mi vědomě neublíží.“
Opřela hlavu o studené sklo a dlouho mlčela.
„Tak dobře,“ vydechla nakonec. „Zřejmě nastal čas začít další kapitolu. Už dlouho jsem cítila, že se musí něco změnit, jen jsem netušila co. Vesmír to vyřešil za mě. Tak ať.“
Na rtech se jí objevil unavený, ale opravdový úsměv. Venku vycházelo měkké ranní slunce a jeho světlo dopadalo na svět stejně laskavě jako vždycky — na dobré i na zlé.