„Jestli Karolíně nechcete pomoct, tak mi na konci měsíce uvolníte byt,“ pronesla Ludmila Dvořáková tak klidně, jako by někoho žádala, aby jí podal cukřenku.
Tereza zpočátku ani nepochopila, co právě slyšela. Na stole stály hrnky s čajem, který už pomalu chladl, talíř s tvarohovými koláčky a malá miska s marmeládou. Ve vedlejším pokoji seděla šestiletá Eliška na pohovce a vybarvovala papírovou panenku vystřiženou ze starého časopisu.
Jakub strnul se lžičkou v ruce.
„Mami, myslíš to vážně?“
„A co je na tom divného?“ Ludmila Dvořáková uhladila ubrousek na stole. „Šest let bydlíte v mém bytě, platíte jen energie a služby, ale když má člověk pomoct vlastní sestře, najednou peníze nejsou. Tak se potom neurážejte. Byt je můj. Naložím s ním, jak uznám za vhodné.“
Tereza pohlédla na manžela. Vypadal, jako by ho někdo udeřil těžkým tupým předmětem. V podobných rozhovorech mu vždycky trvalo déle, než mu došel jejich skutečný význam. Ne proto, že by byl hloupý. Spíš se až do poslední chvíle držel naděje, že blízcí lidé nevysloví nahlas to, co v sobě nosí už dávno.
Tereza však pochopila okamžitě.
Na tenhle rozhovor čekala od středy, kdy jí tchyně zavolala a až příliš veselým hlasem oznámila:
„V sobotu přijeďte všichni. Posedíme, probereme jednu rodinnou záležitost. Elišce upeču palačinky.“
Když Ludmila Dvořáková říkala „rodinně“, nikdy tím nemyslela jen čaj a palačinky. Znamenalo to, že už má všechno předem rozhodnuté, role jsou rozdané a od ostatních se očekává pouze to, že ve správnou chvíli přikývnou.
Na chalupu jeli téměř beze slov.
Eliška vzadu v autě vyprávěla o školce, o kamarádce Natálii, která prý kreslí nejhezčí motýly ze všech, a také o písničce, kterou se právě učí.
Jakub jen přikyvoval a odpovídal mimo. Tereza hleděla z okna a v hlavě jí běžela jediná věc: na účtu měli našetřeno přibližně 310 000 korun. Tři roky bez dovolené. Tři roky bez náhodných radostí a zbytečných nákupů. Tři roky tabulek, počítání, škrtání výdajů a vět typu: „Teď ne, raději později.“
Ty peníze pro ně nebyly jen obyčejné úspory. Měly být prvním krokem k vlastnímu bydlení.
Ludmila Dvořáková trávila na chalupě skoro celý rok.
Dům byl pevný, zateplený, měl plynový kotel, malou saunu i dva skleníky. Městský dvoupokojový byt před šesti lety „přenechala mladým“.
Přesně tak to vyprávěla sousedům i příbuzným. Jen Tereza od začátku dobře rozlišovala mezi slovem „přenechala“ a skutečností, že jim pouze dovolila v něm bydlet. V katastru byla jako majitelka zapsaná Ludmila Dvořáková. Nikdo jiný.
U oběda se tchyně nejdřív vyptávala vnučky na školku, potom si postěžovala na ceny v obchodech a nakonec nenápadně přešla ke své mladší dceři.
„Karolína je moje šikovná holka,“ prohlásila s tím zvláštním druhem pýchy, který Tereza slýchala už celé roky. „Má zlaté ruce. Šije tak, že by člověk nepoznal rozdíl od věci koupené v obchodě. Jen by potřebovala pracovat sama na sebe, ne dřít za pár korun pro někoho cizího.“
Karolína seděla vedle ní, štíhlá, živá, s novým účesem a manikúrou v barvě smetanového karamelu. Bylo jí šestadvacet. Posledních pět let střídavě nastupovala do salonu se závěsy, odcházela, šila na zakázku dětské šaty a zase s tím končila, protože ji „zákazníci úplně vysávali“.
Teď se ukázalo, že má nový plán.
„Našla jsem prostor kousek od trhu,“ rozzářila se Karolína. „Není velký, ale chodí tam hodně lidí. Chtěla bych si otevřít krejčovskou dílnu na opravy oblečení a úpravy na míru.“