„A k tomu ještě šití záclon,“ dodala rychle Karolína, jako by právě tahle věta měla všechno definitivně rozhodnout. „Teď je po tom obrovská poptávka. Lidi si nekupují tolik nových věcí, spíš dávají upravovat to, co už mají doma.“
Tereza ji poslouchala beze slova. Samotný nápad nezníval nesmyslně. Kalhoty se opravdu zkracovaly, zipy se měnily, záclony se zašívaly a upravovaly pořád. Jenže problém nebyl v tom, jestli by o služby někdo stál. Otázka zněla úplně jinak: kdo zaplatí začátek.
„Kolik bys potřebovala?“ zeptal se Jakub.
Ludmila Dvořáková se narovnala, jako by přesně na tuhle otázku čekala od chvíle, kdy si všichni sedli ke stolu.
„Sto padesát tisíc korun. Šicí stroje, overlock, pracovní stůl, cedule, nájem na dva měsíce dopředu a různé drobnosti kolem. Pro vás to není nic nemožného. Máte přece něco stranou.“
Tereza pomalu odložila hrnek na talířek.
„A odkud víte, kolik máme našetřeno?“
Tchyně se nepodívala na ni. Oči upřela rovnou na syna.
„Jakub mi to říkal. Co je na tom špatného? Matce se snad takové věci tají?“
Tereza otočila hlavu k manželovi. Jakub sklopil zrak a na jeho tváři se objevil provinilý výraz.
„Nenapadlo mě, že na to přijde řeč takhle,“ pronesl tiše. „Jen jsem řekl, že si odkládáme peníze.“
„A přidal jsi i částku,“ odpověděla Tereza stejně klidně.
Karolína protočila oči.
„Proboha, vážně musíme řešit tohle? Já vás nežádám o dar navždycky. Vrátím vám to. Ne hned zítra, jasně, ale postupně ano. Jsme rodina, nebo nejsme?“
„Jsme,“ přikývla Tereza. „Právě proto se ptám. Karolíno, spočítala sis, kdy se ti podnik začne aspoň sám zaplácet?“
„Cože?“
„Kolik zakázek měsíčně musíš mít, abys pokryla jen nájem? Nemluvím o zisku. Jen o tom, abys nebyla ve ztrátě.“
Karolína na okamžik zmlkla.
„No… mám přibližnou představu.“
„Přibližná představa není číslo. Kolik stojí nájem?“
„Třináct tisíc měsíčně. Ale to místo je fakt dobré.“
„A kauce za další měsíc?“
„Ano.“
„K tomu úpravy prostoru, elektřina, materiál, pokladní systém. Jestli budeš chtít přijmout druhou švadlenu, už ti nebude stačit dělat to jen tak na sebe, budeš potřebovat živnost a všechno kolem. Daně, odvody, pojištění. To máš taky propočítané?“
„Terezo, ty jsi pořád stejná,“ ušklíbla se Karolína. „S tebou se nedá normálně mluvit. Ze všeho hned uděláš katastrofu.“
„To nejsou katastrofy. To jsou náklady. Sto padesát tisíc není drobná platba za látkový kapesník.“
Ludmila Dvořáková hlasitě vydechla.
„Už ji přestaň vyslýchat. Nejsme v bance. Potřebuje od vás pomoc, ne účetní kontrolu.“
„Pomoc může vypadat různě,“ namítla Tereza. „Můžeme jí pomoct sestavit plán, projít nájemní smlouvu, vysvětlit daně. Ale dát polovinu našich úspor do projektu, který není pořádně spočítaný, to nemůžeme.“
„Nemůžete?“ zopakovala tchyně ostře. „Nebo nechcete?“
Jakub si promnul čelo.
„Mami, je to opravdu velká částka. Musíme si to promyslet.“
„Co na tom chcete promýšlet?“ zvýšila Ludmila Dvořáková hlas. „Šest let bydlíte v mém bytě. Šest let! Kdybyste platili běžný nájem, nechali byste za tu dobu někde celé jmění. Díky mně jste si vytvořili rezervu, a teď ještě ohrnujete nos.“
„Neohrnujeme nos,“ řekl Jakub unaveně. „Šetříme si na vlastní bydlení.“
„Na vlastní?“ tchyně se krátce zasmála. „Vždyť už kde bydlet máte. Nebo vám můj byt najednou není dost dobrý?“
Právě v tu chvíli Tereza vyslovila větu, kterou v sobě nosila už příliš dlouho.
„Paní Dvořáková, my nebydlíme ve vlastním. Bydlíme ve vašem bytě. A dnes jste nám to připomněla naprosto jasně.“
U stolu se rozhostilo ticho.
Pak Ludmila Dvořáková pronesla větu, po které se všechno změnilo.
„Jestli Karolíně pomoct nechcete, do konce měsíce mi byt vyklidíte.“
Stačilo pár vteřin a svět kolem nich už nebyl stejný jako předtím.
Tereza vstala jako první.
„Dobře,“ řekla. „Odstěhujeme se.“
Ludmila Dvořáková zamrkala.
„Neřekla jsem, že hned dnes.“
„Máte pravdu. Ten byt je váš. Takže je načase, abychom i my začali žít podle vlastních pravidel.“