„Jakube, počkej,“ ozval se za ní chraplavě.
Tereza se ale už zvedla a zamířila do pokoje pro Elišku.
Cesta zpátky se táhla nekonečně dlouho.
Eliška v autě usnula téměř hned. Hlavička jí sklouzla na plyšáka, kterého svírala v náručí. Jakub řídil beze slova a volant držel tak pevně, až mu zbělely klouby. Ani Tereza nemluvila. Ne proto, že by v sobě dusila uraženost. Byla jen vyčerpaná. Někdy rozhovor neskončí ve chvíli, kdy je řečeno všechno, ale tehdy, kdy už není co vysvětlovat.
Doma nejdřív uložili Elišku. Teprve potom si sedli ke kuchyňskému stolu.
„Udělala jsi to schválně?“ zeptal se po chvíli Jakub.
„Co přesně?“
„To, jak jsi řekla, že se odstěhujeme. Jako bys o tom už dávno rozhodla.“
Tereza se na něj unaveně podívala.
„Nerozhodla jsem se dnes. Nosila jsem to v sobě delší dobu. Jen jsem doufala, že na to nikdy nedojde.“
Sklopil zrak.
„Je to moje chyba. Neměl jsem mámě říkat o těch penězích.“
„Tady nejde jen o peníze, Jakube. Jde o to, že tvoje matka celou dobu brala ten byt jako páku. Jen se jí doteď hodilo o tom nemluvit.“
„Byla rozčilená.“
„Ne. Řekla nahlas to, co si myslí. V takových chvílích se lidé obvykle nepřeřeknou. Spíš se prozradí.“
Dlouho seděl mlčky. Pak se tiše zeptal:
„A co budeme dělat teď?“
„Najdeme si na pár měsíců nájem. A mezitím vyřídíme hypotéku. Něco na první vklad máme. Máme i peníze ze stavebního spoření. Ano, nebude to jednoduché. Ale aspoň nám už nikdo nebude předhazovat cenu své laskavosti.“
Jakub hleděl do desky stolu. Tereza na něm viděla, jak ho to bolí. Nebyl žádný maminčin mazánek, který by běžel na každé zavolání.
Jen v něm od dětství zůstalo zakořeněné přesvědčení: máma se musí šetřit, mámě se nesmí ubližovat, máma to přece myslí dobře.
„Ty opravdu chceš odejít?“ zeptal se.
„Chci odemykat dveře vlastním klíčem a vědět, že nás odtamtud nikdo nevyhodí jen proto, že má zrovna jiné plány.“
Za týden měli nájemní byt.
Nebyl u školky, nebyl tak světlý, jak by si Tereza přála, a chyběla v něm myčka, na kterou si už stihla zvyknout. Měl ale samostatný pokoj pro Elišku.
Balili po večerech. Tereza ukládala nádobí do krabic a fixem na ně psala: kuchyň, knihy, Eliščiny hračky.
Klíče od bytu odvezl Jakub Ludmile Dvořákové sám. Vrátil se pozdě, popelavý v obličeji a s červenýma očima.
„Co říkala?“ zeptala se Tereza.
„Že jsem nevděčný. Že jsi mě poštvala proti vlastní rodině. Že Karolína se aspoň snaží něčeho dosáhnout, zatímco my myslíme jen na sebe.“
„A ty?“
„Já jsem se poprvé v životě nezačal obhajovat.“
První měsíc v nájmu byl náročný.
Ráno Tereza vozila Elišku do školky a odtud spěchala do práce do účetní kanceláře. Večer dceru vyzvedávala, vařila večeři a přepočítávala výdaje.
Jakub si bral zakázky navíc. Pracoval jako technik na montáže klimatizací a vzduchotechniky a právě začínala sezona. Oba bývali tak unavení, že usínali sotva se dotkli polštáře.
Peníze na účtu se však nerozplynuly. A když před nimi bankovní poradkyně rozložila několik variant hypotéky, Tereza ke svému překvapení nepocítila strach, ale úlevu.
„Měsíční splátka vychází na osm tisíc korun,“ řekla pracovnice banky a posunula k nim vytištěný přehled. „Po započtení vašeho vlastního vkladu a úspor. Doba splácení dvacet let.“
Dvacet let znělo hrozivě. Jenže ještě děsivější byla představa, že by jejich život znovu závisel na cizí náladě.
Byt nenašli hned. Tereza s realitní makléřkou projela snad půl města a viděla tolik možností, až se jí začaly slévat dohromady. Nakonec se rozhodli pro menší byt 2+1 v novostavbě na okraji. Nebylo to blízko. Neměl žádnou luxusní rekonstrukci ani módní interiér. Měl však něco, co pro ně bylo důležitější.