„Klidně se suď třeba až do důchodu,“ utrousil Radek Tesař a hovor ukončil.
Zůstala jsem stát u kuchyňské linky s mobilem v dlani. Na displeji svítil jeho profil. Nové auto, bílé, zaparkované před autosalonem. Pod fotkou stálo: „Zaslouženě.“ Tři srdíčka. Dvaačtyřicet lajků.
Pět let neposlal ani korunu. Ani jedinou. Tři soudní řízení, tři rozsudky, tři exekuční tituly. A na účtu naší dcery pořád nula.
Pracovala jsem jako logistička ve skladu. Měsíčně jsem brala přibližně 9 500 Kč. Z toho 3 500 Kč padlo na pronájem malé garsonky. Nikola Urbanová rostla, bylo jí už čtrnáct. Bundy, tenisky, učebnice, doučování angličtiny. Všechno jsem táhla já. Den za dnem. Celých pět let.
A on mezitím vystavoval fotky.
Roztáhla jsem snímek prsty. To auto muselo stát, i při hodně opatrném odhadu, kolem 625 000 Kč. V pozadí držela nějaká žena kytici. Radek se usmíval. Opálený, zakulacený, spokojený. Na krku se mu leskl zlatý řetěz, který dřív rozhodně nenosil.
A přitom jeho poslední vyjádření exekutorovi znělo: „Nepracuji, nemám příjem, žiji z pomoci příbuzných.“
Sedla jsem si ke stolu. Prsty se pohnuly skoro samy. Snímek obrazovky. První.
Položila jsem telefon před sebe. Po chvíli jsem ho zase vzala do ruky, otevřela poznámky a napsala: „Složka. Screenshoty. Radek Tesař.“
Večer se Nikola vrátila ze školy. Hodila batoh do rohu a vytáhla mobil. Nový. Ne ten, který jsem jí pořizovala k narozeninám za 2 250 Kč na splátky.
„Kde jsi k němu přišla?“ zeptala jsem se.
„Dal mi ho táta,“ odpověděla, aniž by zvedla oči.
„Táta.“
„No jo. Viděli jsme se v sobotu. Řekl, že ten starý je ostuda.“
Ostuda. Telefon, který jsem splácela čtyři měsíce. Ostuda.
Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho a mlčela. Ruce jsem měla vysušené a drsné. Nehty ostříhané nakrátko. Osm hodin ve skladu, potom nákup, potom večeře. Pořád dokola. Pět let.
A Radek rozdával mobily.
Tehdy jsem se ještě snažila postupovat „správně“. Druhý soud proběhl loni v listopadu. Vzala jsem si volno v práci a přišla o směnu, tedy o 800 Kč. Dorazila jsem na devátou, čekala skoro do jedné. Radek se nedostavil. Soudkyně si prohlédla dokumenty, pak mě, a řekla: „Rozhodnutí je ve váš prospěch. Exekuční titul bude postoupen příslušnému exekutorovi.“
Vyšla jsem ze síně. Na chodbě byla zima. Linoleum mi vrzalo pod podrážkami. A já už v tu chvíli přesně věděla, co bude následovat. Exekutor zavolá Radkovi. Radek telefon nezvedne. Exekutor pošle dotaz na finanční úřad. Úřad odpoví, že žádné příjmy neeviduje. Pak odejde dotaz do bank. Banky sdělí, že účet je prázdný. A tím to skončí.
Přesně tak se to stalo. Za měsíc mi volal exekutor: „Paní Kolářová, u povinného nebyly zjištěny žádné příjmy ani majetek. Exekuční řízení bude pokračovat, pokud se objeví nové skutečnosti.“
Nové skutečnosti. Ten samý večer Radek zveřejnil fotku z barber shopu. Čerstvý střih, upravené vousy. Popisek: „Restart.“ Sedm lajků od neznámých ženských profilů.
Screenshot.
O dva týdny později se Nikola vrátila od otce v nových teniskách. Bílých, s červenou podrážkou. Tu značku jsem znala. Nejméně 3 000 Kč.
„Jsou pěkné,“ řekla jsem.
„Koupil mi je táta. Byli jsme v obchodním centru. Chtěl mi vzít ještě šaty, ale ty jsem nechtěla.“
„Tvůj táta je nějak štědrý.“
Nikola se na mě podívala. Vnímala všechno, jen o tom nechtěla mluvit.
„Mami, on je v pohodě. Vy dva se prostě nesnesete.“
Prostě se nesneseme. Pět let bez alimentů, tři soudy, podle výpočtu exekutora dluh kolem 300 000 Kč — a prý se jen nesneseme.
Otevřela jsem jeho profil. Radek přidal snímek z restaurace. Steak, sklenka vína, za velkým oknem zapadající slunce. Popisek: „Život je jen jeden.“ Udělala jsem další snímek obrazovky. Druhý.
A pak třetí. Čtvrtý. Pátý.
Všechno zveřejňoval sám. Jako by se potřeboval chlubit. Nová kola na auto — screenshot. Večeře v karaoke baru — screenshot. Kytice za 750 Kč pro „milovanou“ — screenshot. Nemusela jsem ho špehovat. On sám celému světu ukazoval, jak si žije. Jen exekutorovi tvrdil, že peníze nemá.
Jednou při večeři Nikola jen tak prohodila:
„Táta dělá u strejdy Dušana Němce. V autoservisu. Říká, že platí dobře, ale oficiálně to nejde.“
Málem mi vypadla vidlička z ruky.
„U jakého Dušana?“
„No, strejda Dušan. Má servis v Průmyslové ulici. Táta je tam už dlouho, asi tři roky.“
Tři roky. Načerno. Bez daní. Bez výživného. A exekutor s tím nemohl pohnout, protože na papíře byl Radek nezaměstnaný.
Umyla jsem nádobí. Ruce se mi třásly, ale vydržela jsem až do posledního talíře. Potom jsem si sedla k telefonu a našla autoservis v Průmyslové. „Dušan Auto“. Tři provozovny, patnáct zaměstnanců, vlastní stránka na sociálních sítích. Fotky mechaniků. Na jednom ze snímků jsem si všimla postavy, kterou jsem nemohla splést.