Vzadu v dílně stál Radek Tesař. Měl na sobě pracovní bundu a v ruce držel klíč. Obličej byl rozmazaný, jenže já bych ho poznala i podle ramen.
Uložila jsem snímek obrazovky.
Složka se zase o něco nafoukla.
K soudu jsem podala návrh potřetí. Advokát, kterého mi přidělili zdarma, připustil, že naděje existuje, ale rovnou mě varoval: exekutor nejspíš znovu napíše totéž. Žádné doložené příjmy, žádný majetek vedený na jeho jméno, zaměstnání nezjištěno.
Přesně tak to dopadlo. Soud rozhodl v můj prospěch. Exekutor jen bezmocně rozhodil rukama. A Radek mi poslal zprávu: „Tak co, až do důchodu?“ Za tím smajlík s korunkou.
Neodepsala jsem mu. Jen jsem otevřela složku a znovu spočítala uložené důkazy. Bylo jich třiadvacet.
Gabriela Vaněková, moje kolegyně, se za mnou zastavila o polední pauze.
„Ty zase visíš na telefonu? Jez.“
„Nemůžu,“ odsunula jsem namazaný chleba. „Gábi, on už tři roky dělá načerno. Jezdí autem za víc než šest set tisíc. Lítá na dovolené. A mně exekutor tvrdí, že nemá příjem.“
„A na co ještě čekáš?“
„Nečekám,“ řekla jsem tiše. „Sbírám.“
Gabriela se sklonila k displeji a začala projíždět uložené fotky.
„Třiadvacet snímků? Páni. A co s tím chceš udělat?“
„Zatím nevím.“
Ve skutečnosti jsem to tušila už tehdy. Jen jsem se bála vyslovit to nahlas.
V březnu odletěl Radek do Chorvatska. Nikola Urbanová mi ukázala fotku, kterou jí poslal přes zprávy. Bazén, lehátko, sklenička s brčkem a ozdobným deštníčkem. K tomu napsal: „Odpočíváme, dcero! Až se vrátím, přivezu ti dárek.“
Dívala jsem se na obrázek jen pár vteřin. Pak jsem si otevřela jeho profil. Nahrál tam celé album. Osmadvacet fotografií. Pětihvězdičkový hotel. Pokoj s výhledem na moře. Hotelová restaurace. Výlet lodí. A ona. Ta samá žena, která stála na fotce u autosalonu s květinami. Blondýna, opálená, v bikinách.
Pod albem stálo: „Týden štěstí. All inclusive, 70 000 Kč pro dva.“
Tu částku napsal sám. Dobrovolně. Vlastní rukou.
Udělala jsem další snímek obrazovky. Čtyřiadvacátý.
A hned druhý den za mnou přišla Nikola s prosbou, jestli bych jí nezaplatila kurz programování. Dva tisíce za dva měsíce.
„Niki, teď je nemám,“ řekla jsem popravdě. „Počkej do výplaty, zkusím to nějak spočítat.“
„Tak se zeptám táty,“ odpověděla klidně, jako by to bylo úplně samozřejmé.
V tu chvíli se to ve mně zlomilo. Pět let jsem obracela každou korunu. Pět let jsem odkládala zubaře, kadeřnici i pořádné zimní boty. Pět let jsem chodila v jedné a té samé prošívané bundě. A on? Chorvatsko. Loď. All inclusive.
Jenže jsem neřekla nic. Ještě nebyl čas.
V dubnu se ve škole konala slavnostní akce a den otevřených dveří. Přiběhla jsem rovnou z práce, převléct jsem se nestihla. Na nohou pracovní boty, na sobě skladnickou bundu. Radek přijel v bílém autě. Vystoupil v obleku a v ruce nesl kytici pro třídní učitelku.
Před vchodem postávali ostatní rodiče. Radek mě zahlédl a neuhnul pohledem. Naopak.
„Á, Ivano! Pořád ve skladu? Nemám ti pomoct najít nějakou normální práci?“
Mluvil nahlas. Schválně. Dvě maminky z rodičovského výboru se po nás otočily. Jedna z nich, Jana Zemanová, matka Nikoliny kamarádky, sklopila oči. O alimentech věděla. Jednou jsem jí to řekla, když jsem neměla na školní výlet. Tehdy za Nikolu zaplatila ona. Tři tisíce korun. Vracela jsem jí je tři měsíce.
„Moje práce je normální,“ odpověděla jsem.
„No jistě, jistě. Třicet osm tisíc a hrdinská dřina.“
Znal můj plat. Nikola mu ho musela říct.
Jana udělala krok k nám.
„Radku, možná by už stačilo, ne?“
Podíval se na ni s předstíraným překvapením. Potom se široce usmál. Zuby měl bílé, nejspíš si je nechal spravit. Dřív míval ulomený kousek horního řezáku.
„Co jsem řekl? Jen mám starost. Dcera nemá pořádné oblečení, na kurz ji zapsat nemůže. Nabízím pomoc.“
Pomoc. Tři sta tisíc na dluhu. A on tomu říkal pomoc.
Stála jsem proti němu ve špinavých pracovních botách. Ruce jsem schovala do kapes, aby neviděl, jak pevně je svírám. Nehty se mi zarývaly do dlaní. Bolelo to. Přesto jsem mlčela.
Radek poplácal Nikolu po rameni.
„Tak pojď, dcero. Ukážeš tátovi školu.“
Odešli spolu dovnitř. Nikola se ani neohlédla. Já zůstala stát před vchodem. Jana se mě lehce dotkla za rukáv.
„Ivano, jsi v pořádku?“
„Jo,“ zalhala jsem.
Na parkovišti stálo jeho auto. Bílé. Naleštěné. Za víc než šest set tisíc.
Vytáhla jsem telefon. Vyfotila jsem registrační značku, model i rok výroby.
Tentokrát to nebyl snímek obrazovky. Byla to moje vlastní fotografie. S datem. S místem pořízení.
Večer jsem všechno rozložila na stůl. Už ne jen v telefonu, ale na papíře. Vytiskla jsem šestadvacet snímků a ke každému dopsala poznámku: datum, zdroj a co přesně je na něm vidět.
Fotka auta u autosalonu – leden. Restaurace – únor. Autoservis s Radkem v pozadí – březen minulého roku. Chorvatsko – březen tohoto roku. Osmadvacet fotografií z alba, částka uvedená přímo autorem. Fotka auta u školy – duben.