Gabriela Vaněková dorazila po směně. Sotva se podívala na stůl, tiše hvízdla.
„Ivano, ty sis připravila celý spis?“
„Přesně tak.“
„Pro advokáta?“
„Ne. Pro exekutora.“
„Pro exekutora? S fotkami z internetu?“
„Nejsou to jen fotky,“ odpověděla jsem. „Je to doklad jeho životní úrovně, která se neslučuje s tím, že údajně nemá žádný příjem. Právník mi vysvětlil, že na základě takových podkladů může exekutor požádat o informace banky, finanční úřad i registr vozidel. Auto je vedené na něj. Je to majetek. A majetek se dá kvůli dluhu obstavit.“
Gabriela zmlkla.
„A ještě něco,“ dodala jsem mnohem tišeji. „Vím, kde dělá. U Dušana Němce na Průmyslové. Už tři roky načerno.“
„Co s tím chceš udělat?“
„Napíšu Dušanovi. Slušně. Že u něj pracuje člověk, který má dluh na výživném tři sta tisíc korun. Že exekutoři můžou přijít na kontrolu. Že když Radka Tesaře oficiálně zaměstná, nebo ho aspoň propustí, nebude z toho mít problém on. Ale jestli ho dál nechá pracovat bez smlouvy, může dostat pokutu. Až dvanáct a půl tisíce.“
Gabriela si pomalu sedla.
„Ivano. Myslíš to vážně?“
„Pět let. Ani koruna. Tři soudy. A on se mi směje do obličeje.“
„Ale co s tím má společného Dušan?“
„To, že mu vyplácí peníze bokem. A pomáhá mu schovávat příjem před mým dítětem.“
Gabriela zakroutila hlavou.
„Připravíš ho o práci. Pak nebude moct platit už vůbec.“
„On neplatí ani teď.“
„A Nikola? Vždyť ona ho má ráda.“
V tu chvíli jsem ztuhla. Právě tohle byla jediná věta, která mě dokázala zastavit. Nikola svého otce milovala. Kupoval jí telefony, tenisky. Bral ji do kina. Neměla tušení, že za pět let dluží tři sta tisíc korun. Pro ni to byl veselý táta, který si ji vyzvedává na víkend.
„Já vím,“ řekla jsem. „Ale mám devět a půl tisíce měsíčně. Tři a půl tisíce jde na nájem. Dva roky jsem nebyla u zubaře. Jeden péřový kabát nosím už čtvrtou zimu. A on? Chorvatsko za sedmdesát tisíc. A k tomu smajlík s korunkou.“
Gabriela dopila čaj, odsunula hrnek a vstala.
„Udělej, jak myslíš. Jen buď opatrná.“
Odešla. Zůstala jsem sama u stolu, před sebou složku.
Měla jsem ledové prsty. Sevřela jsem ruce v pěst a zase je povolila. Jednou. Podruhé. Potřetí. Teprve potom jsem otevřela notebook.
Dušanovi jsem napsala stručně. Bez výhrůžek, bez emocí. Pouze fakta: Radek Tesař u vás pracuje neoficiálně, má dluh na výživném, exekutor je oprávněn prověřit vaše podnikání. Žádám vás o sjednání nápravy.
Klikla jsem na odeslat.
Pak jsem jen seděla a hleděla na monitor. Kurzor pravidelně blikal. Zpráva byla pryč. Hotovo.
Byl to zvláštní pocit. Pět let jsem postupovala tak, jak se má. Soudy, exekutor, stížnosti, formuláře, razítka, úřední dopisy. Nic se nepohnulo. A teď stačil jeden e-mail a něco se ve mně převrátilo. Nebyla to radost. Ani úleva. Spíš strach. Ale ne takový, který člověka přimrazí k židli. Jiný. Ten, který vás donutí vstát a udělat další krok.
Gabriela se mě předtím zeptala: „A co když to Dušan řekne Radkovi?“ Samozřejmě že mu to řekne. Radek zavolá. Bude křičet. Bude tvrdit, že jsem mu zničila život. A já mu odpovím, že si ho zničil sám. Před pěti lety, když poprvé nezaplatil.
Potom jsem složku znovu srovnala. Šestadvacet snímků obrazovky, dvě vlastní fotografie, výpočet dluhu, kopie tří soudních rozhodnutí.
Ráno jsem jela za exekutorem.
Přijala mě žena kolem pětatřiceti. Vypadala unaveně, pod očima měla tmavé kruhy. Nejdřív se podívala na složku, potom na mě.
„Tohle všechno je z jeho profilu?“
„Ano. Veřejného. Každý snímek je popsaný.“
Začala listovat. U fotek z Chorvatska se zastavila.
„Tu částku uvedl sám?“
„Sedmdesát tisíc za dva. Napsal to přímo pod fotografii.“
Exekutorka povytáhla obočí.
„A tohle?“ ukázala na snímek z autoservisu.
„Jeho pracoviště. Autoservis Němec-auto na Průmyslové. Pracuje tam neoficiálně tři roky. Řekla mi to dcera.“
„To samo o sobě není důkaz pracovního poměru.“
„Já vím. Ale můžete poslat dotaz. A prověřit to.“
Zavřela desky a dlouze se na mě zadívala.
„Pošlu žádosti do bank, do registru vozidel a na finanční úřad. Pokud je auto opravdu psané na něj, vydám příkaz k obstavení. Totéž se týká účtů. A zákaz vycestování také připadá v úvahu, dluh je vyšší než dva a půl tisíce.“
„Tři sta tisíc,“ opravila jsem ji tiše.
„Tím spíš.“
Vyšla jsem z budovy ven. Nohy jsem měla jako z vaty. Sedla jsem si na lavičku u vchodu a zůstala tam asi deset minut. Ruce se mi třásly. Ne strachem. Spíš z vědomí, že jsem to opravdu udělala.
Celých pět let jsem čekala, že systém začne fungovat sám od sebe. Třikrát jsem stála před soudem. Odnášela jsem si papíry s kulatými razítky. A výsledek nebyl žádný.
Tentokrát jsem jednala já. Bez dalšího jednání. Bez advokáta. Jen se složkou plnou vytištěných snímků.
Večer zavolala Nikola.
„Mami, byli jsme s tátou v kině. Na nových Hvězdných válkách. Koupil mi velký popcorn.“
„To je dobře,“ řekla jsem.
„Proč mluvíš tak divně?“
„Jsem unavená. Běž už spát.“
Zavěsila. Já jsem telefon položila na stůl a ještě dlouho zůstala sedět v kuchyni.