Bylo tam úplné ticho. Za sklem drobně mrholilo a kapky se rozmazávaly po okně. Malý jednopokojový byt. Tapety, které jsem před třemi lety lepila vlastníma rukama. Stůl, co mi kdysi přenechala Gabriela Vaněková. Židle sehnané přes Bazoš, sto dvacet pět korun za kus.
A on jí koupil velký popcorn.
O týden později se ozval Radek Tesař. Nevolal Nikole. Volal mně.
„Co sis to dovolila?“ řval tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout mobil od ucha.
„Dobrý den i tobě, Radku.“
„Volal mi Dušan Němec! Prý mu napsala nějaká ženská, že na něj přijde kontrola a exekutor! Vyhodil mě! Chápeš to? Normálně mě vyrazil!“
„Pět let neplatíš výživné.“
„Jaký výživný?! Vždyť Nikole kupuju věci! Mobil, tenisky!“
„Telefon za tři tisíce sedm set padesát a boty za tři tisíce. Dohromady šest tisíc sedm set padesát za pět let. Podle rozsudku máš ale dlužit tři sta tisíc.“
„Ty to počítáš?“
„Ano. Počítám. Už pět let. Každý den.“
Na okamžik zmlkl. Když promluvil znovu, znělo to tišeji.
„Ivano, ty mi necháš zabavit auto?“
„Já ne. To dělá exekutor. Máš vůz za šest set dvacet pět tisíc a dluh za pět let. Co sis myslel, že se stane?“
„To auto je moje! Vydělal jsem si na něj!“
„Vydělal. Načerno. Bez daní. A bez výživného.“
Ukončil hovor.
Mobil jsem položila na stůl. Ruce se mi netřásly. Poprvé po pěti letech.
Jenže za dva dny zavolala Nikola. A teprve tehdy to začalo bolet doopravdy.
„Mami,“ ozvala se chladně. „Je pravda, že jsi psala strejdovi Dušanovi?“
„Je.“
„Proč?“
„Protože táta pět let neposílá výživné. A pracuje bez smlouvy, aby nic platit nemusel.“
„Ale on mi přece kupuje věci! Je normální!“
„Niki, podle soudu ti dluží tři sta tisíc korun. Tobě. Za pět let.“
„Já nechci jeho peníze přes soud! Já chci tátu!“
Rozplakala se. Slyšela jsem každé její nadechnutí, každé škubnutí hlasu. Každé vzlyknutí mě bodlo jako rána.
„Přišel kvůli tobě o práci. Teď nemá nic. Jsi spokojená?“
„Já ho nepropustila. Propustil ho Dušan. Protože se bojí pokuty.“
„Kvůli tobě!“
Zavěsila. Zůstala jsem stát s telefonem v ruce. Venku pořád stejný déšť. Kolem mě stejné tapety. Stejné levné židle po sto dvaceti pěti korunách.
Večer přišla zpráva od Radka: „Zablokovali mi účty. Auto zítra odvezou. Zakázali mi vycestovat. Máš radost? Dcera tě nenávidí. Gratuluju.“
Přečetla jsem si to a telefon vypnula.
Lehla jsem si. Nad hlavou bílý strop, v rohu prasklina. Už dvakrát jsem ji zatírala tmelem. Pokaždé se objevila znovu. Stejně jako všechno v mém životě. Člověk to překryje, zahladí, a ono to stejně zase vystoupí na povrch.
Měla jsem radost? Ne. Ale devět a půl tisíce pro dvě osoby. Tři a půl tisíce za byt. Pět let bez jediné koruny výživného. Tři soudy. Korunka v smajlíku. „Suď se třeba do důchodu.“
Tak jsem se nesoudila. Udělala jsem to jinak.
Druhý den ráno jsem v práci zvedala krabice do třetího regálu jako obvykle. Dvanáct beden, každá patnáct kilo. Den za dnem. Už čtyři roky v tom skladu. A Radek celé ty roky bral peníze bokem v obálce a pořídil si auto.
O polední pauze za mnou přišla Gabriela Vaněková.
„Tak co?“
„Zablokovali mu účty i auto. A nesmí vycestovat.“
„A Dušan?“
„Pokuta deset tisíc. Za člověka bez pracovní smlouvy.“
Gabriela sevřela rty.
„Dušan za to ale úplně nemůže.“
„Tři roky mu platil načerno. Tři roky moje dítě nedostávalo peníze, protože na papíře Radek žádný příjem neměl. Dušan není nevinná oběť. Dušan byl součást toho systému.“
„Možná máš pravdu. A Nikola?“
„Nemluví se mnou. Už třetí den.“
Gabriela neřekla nic. Jen mi položila ruku na rameno a pevně ho stiskla.
Uběhly dva měsíce. Radek se neozývá. Exekutor strhl z obstavených účtů třicet tisíc. Auto šlo do dražby. Radek nastoupil oficiálně jako skladník na základnu. Plat šest tisíc dvě stě padesát korun. Z toho mu každý měsíc automaticky strhávají tisíc pět set šedesát dva korun na výživné.
První platba dorazila dvanáctého května.
Dívala jsem se na displej: „Připsáno 1 562 Kč. Výživné.“ Pět let. První převod po pěti letech.
Nikola teď bydlí u babičky, u Radkovy matky. Už třetí týden. Domů si chodí jen pro věci a skoro nemluví. Jednou mezi dveřmi řekla:
„Zničila jsi tátu. Kvůli tobě mu nic nezůstalo.“
Chtěla jsem odpovědět, že mně nezůstávalo nic celých pět let. Ale spolykala jsem to.
Radek si smazal profil na sociálních sítích. Fotka z Chorvatska byla jeho poslední příspěvek.
Prý teď všem vykládá, že jsem ho finančně zlikvidovala. Že jsem mu nastražila past. Že jsem ho připravila o práci. O pěti letech bez výživného nemluví. O autě za šest set dvacet pět tisíc taky ne.
Já dál žiju v tom samém jednopokojovém bytě. Stejné tapety. Stejné židle. Devět a půl tisíce. Jen teď k tomu přibývá tisíc pět set šedesát dva korun.
Nikola nevolá.
Přehnala jsem to? Anebo to přehnal jako první on, když pět let neposlal ani korunu?