Telefon položený na stole se během pěti minut rozechvěl už potřetí. Tereza nemusela ani pohlédnout na displej, aby věděla, kdo volá. Její tchyně se nikdy nevzdávala po prvním nezvednutém hovoru.
Nakonec hovor přijala.
„Terezko, zlatíčko, kde jsi?“ ozval se hlas Ludmily Švecové, přeslazený tak, až z něj skoro bolely zuby. „S Markem už na tebe půl hodiny čekáme u notáře. Snad jsi nezapomněla, že dnes podepisujeme dokumenty k bytu?“
Tereza pomalu vydechla. Samozřejmě že nezapomněla. Jak by člověk mohl zapomenout na den, kdy se ho někdo pokouší připravit o vlastní domov?
„Ludmilo Švecová, včera jsem vám jasně řekla, že nepřijdu.“
Na druhém konci nastalo ticho. Trvalo jen okamžik, ale stačilo. Pak se tchynin hlas změnil; sladkost v něm zůstala, jen pod ní najednou zazněl kov.
„Terezo, nedělej hlouposti. Vždyť je to pro tvoje dobro! Byt se přepíše na Marka, na mého syna, a vy v něm přece budete dál bydlet spolu. V čem je problém?“
„Problém je v tom, že ten byt patří mně,“ odpověděla Tereza klidně, ale každé slovo vyslovila pevně. „Zdědila jsem ho po rodičích. A nikomu ho převádět nebudu.“
Nečekala, co Ludmila řekne dál, a hovor ukončila.
Začalo to všechno před třemi měsíci.
Marek se tehdy vrátil od své matky a usadil se v obýváku na pohovku. Bylo na něm vidět, že má něco na jazyku, jenže se k tomu nedokázal odhodlat. Neklidně se vrtěl, zapínal a zase vypínal televizi, bezmyšlenkovitě přejížděl prstem po telefonu.
„Chtěl jsi mi něco říct?“ zeptala se Tereza, když vešla do pokoje s hrnkem čaje.
„Ale nic zásadního,“ pokrčil rameny a ani se na ni nepodíval. „Volala máma. Má o nás starost.“
„To je od ní milé.“
„Jo. Říkala, že bychom se měli nějak pojistit. Jen tak, pro jistotu.“
Tereza ucítila, jak se v ní cosi napjalo. Kdykoli se její tchyně začala „starat“, nikdy z toho nevzešlo nic dobrého.
„Pojistit proti čemu?“
Marek k ní konečně zvedl oči. Mísil se v nich provinilý výraz s tvrdohlavostí.
„No… člověk nikdy neví, co se v životě stane. Třeba rozvody a tak. Máma si myslí, že by bylo lepší mít všechno právně vyřešené. Aby pak nebyly potíže.“
„Co přesně chceš vyřešit?“
„Byt,“ vyhrkl. „Přepsat ho na mě. Jsme manželé, ne? Jaký je v tom rozdíl? Bude to jen právně čisté.“
Tereza položila hrnek na stůl. Ruka se jí zachvěla jen nepatrně.
„Takže tvoje matka navrhuje, abych ti jen tak předala byt, který mi nechali rodiče. Prý jako pojistku.“
„Ne takhle doslova…“ Marek znervózněl. „Jsme přece rodina! Ten byt je náš společný domov. Jen v papírech bude napsaný na mě. Uděláme v tom pořádek.“
„Jaký pořádek máš na mysli, Marku?“
„Normální pořádek!“ vyletěl, zřejmě proto, že cítil, jak se rozhovor stáčí směrem, který se mu nelíbí. „Máma má pravdu!“