„Kdo může vědět, co se stane! Co když se jednou zadlužíš? Přijdeš o byt a bude po všem. Když bude napsaný na mě, zůstane v bezpečí.“
Tereza neodpovídala. Dívala se na něj a poprvé za pět let manželství měla pocit, že ho skutečně vidí. Ne jako muže, o kterého se opírala. Ale jako člověka slabého, závislého a snadno ovladatelného.
„Ne,“ pronesla tiše.
Marek zamrkal. „Co ne?“
„Byt na tebe nepřepíšu.“
Vystřelil z pohovky, jako by ho někdo bodl.
„Ty mi nevěříš? Jsem přece tvůj manžel!“
„Právě proto ti věřím, Marku,“ odpověděla klidně. „Ale s bytem po rodičích riskovat nebudu.“
Odešel a dveřmi praštil tak silně, až se zachvěla skla ve vitríně. Skutečný nátlak však začal až následující den.
Ludmila Švecová se od té chvíle objevovala denně. Bez zavolání, bez domluvy. Odemkla si vlastními klíči, vešla dovnitř, jako by byt patřil jí, a pokaždé spustila další kolo přesvědčování.
„Terezko, přemýšlela jsem o tom,“ začala jednou, zatímco se usadila v kuchyni na židli s výrazem paní domu. „Jsi rozumná holka. Opravdu nechápeš, jak důležitá je pro mladé manželství jistota?“
Tereza stála u dřezu a oplachovala talíře. Mlčela.
„Podívej se na to prakticky. Byt je teď tvůj. Ale nedejbože, kdyby se ti něco stalo, co bude s Markem? Skončí na ulici! Tvůj vlastní muž! Vždyť je tak bezradný. Beze mě by se v životě ztratil.“
Tereza zavřela vodu, otřela si ruce a otočila se k ní.
„Paní Švecová, kdyby se mi něco stalo, podle zákona byt připadne mému manželovi. Takže vaše obavy jsou zbytečné.“
Tchyně sevřela rty do úzké čárky.
„Pořád jen zákon, zákon. A co když to dopadne jinak? Co když se najednou objeví nějací příbuzní? Lepší je zajistit všechno předem.“
„Žádné další příbuzné nemám. To moc dobře víte.“
„Tím spíš!“ rozhodila Ludmila rukama. „Na co ti takový majetek je? Nejsi podnikatelka, nejsi žádná milionářka. Jsi obyčejná ženská. Marek ale potřebuje jistotu do budoucna. Je to muž, hlava rodiny.“
Tereza se krátce pousmála.
„Hlava rodiny, která potřebuje maminku, aby za něj řešila byt? Promiňte, ale to mě nepřesvědčilo.“
Tvář Ludmily Švecové okamžitě ztvrdla.
„Poslouchej mě, Terezo. Říkám ti to v dobrém. Teď se to dá zařídit slušně a bez potíží. Později už může být pozdě.“
„To je výhrůžka?“
„Jaká výhrůžka?“ Tchyně se nasladko usmála. „Přeju ti jen to nejlepší.“
Odešla, jenže tlak tím neskončil. Brzy se přidal i Marek.
Každý večer se opakovala stejná písnička. Byt. Přepis. Stabilita. Budoucnost. Děti, které ještě ani neměli. Vytahoval jeden argument za druhým, jen aby ji obměkčil.
„Vždyť děti plánujeme,“ říkal jednou, když ležel na gauči a civěl do stropu. „Co jim jednou řekneš, až vyrostou? Že jsi jejich otci nevěřila?“
„Řeknu jim pravdu. Že jsem ochránila to, co mi zanechali rodiče.“
„Ale to už dávno není byt tvých rodičů!“ zvýšil hlas. „Je náš! Žijeme tady pět let! Já jsem tu dělal rekonstrukci!“
„Pověsil jsi dva háčky v koupelně,“ odpověděla Tereza ledově. „Rekonstrukci jsem zaplatila já. Ze svých peněz.“