Na chvíli se v bytě rozlilo těžké ticho. Jenže dlouho nevydrželo.
O týden později se tchyně objevila znovu. Tentokrát nepřišla sama. Vedle ní stála žena v dokonale padnoucím kostýmku, s úředně uhlazeným výrazem a deskami v ruce.
„Terezko, seznam se,“ zazpívala Ludmila Švecová sladkým hlasem, jako by přiváděla dávnou rodinnou přítelkyni. „Tohle je Gabriela Starýová, právnička. Velmi schopná žena. Všechno nám vysvětlí, aby se převod vyřídil správně.“
Tereza zůstala stát ve dveřích a mlčky si je měřila. Právnička nasadila profesionální úsměv, připravená okamžitě převzít situaci.
„Dobrý den. Mohu vám pomoci s přípravou dokumentů, aby celý postup proběhl bez komplikací. Nezabere to mnoho času,“ začala klidně.
„Já jsem vás nepozvala,“ přerušila ji Tereza. „A žádné papíry vyřizovat nebudu. Na shledanou.“
Zavřela dveře přímo před nimi. Z chodby se ještě chvíli ozýval rozhořčený hlas Ludmily Švecové, ale Tereza už odešla do kuchyně. Opřela se o linku a teprve tehdy si všimla, že se jí třesou ruce. Taková drzost už překročila všechny meze.
Večer Marek spustil scénu.
„Ty si vůbec uvědomuješ, jak jsi ponížila mou mámu?“ vybuchl. „Chtěla pomoct. Přivedla právničku, aby bylo všechno v pořádku!“
„Aby mi pomohla přijít o byt.“
„Ne přijít o byt. Aby se to právně správně nastavilo!“
Tereza se na něj dlouze podívala.
„Marku, poslouchej mě dobře. Tvoje matka chce, abych byt přepsala na tebe. Tak mi konečně bez řečí o jistotě a rodinném zázemí řekni proč.“
Znejistěl. Chvíli přešlapoval pohledem po místnosti.
„Máma říká, že je to tak správné. Muž má být majitel.“
„Proč?“
„Protože… tak se to dělá.“
„Kde se to dělá? V jaké rodině? Ten byt mi zanechali moji rodiče. Ne tvoji. Ne tvoje matka. Patří mně.“
„Ale jsme přece rodina!“
„Rodina,“ zopakovala tiše. „Dobře. Tak mi odpověz na jednu věc. Proč tvoje matka nenavrhla, že přepíše svůj byt na mě? Kvůli rodinné stabilitě.“
Marek otevřel ústa, ale žádná odpověď z nich nevyšla. Bylo zřejmé, že na takovou otázku připravený nebyl.
„To je něco jiného,“ zamumlal nakonec.
„V čem přesně?“
„No… její byt si vydělávala celý život.“
„A ten můj snad spadl z nebe?“ Terezin hlas ztvrdl. „Moji rodiče také celý život pracovali. A nechali ho mně. Ne tobě. Ne tvojí matce. Mně.“
Na to už nenašel co říct. Jen se zvedl a odešel. Samozřejmě k matce, kde pro něj vždycky měli pochopení a kde ho vždycky politovali.
Uplynuly dva týdny. Nátlak nepolevoval. Ludmila Švecová volala denně dvacetkrát, někdy i třicetkrát. Psala zprávy. Dožadovala se schůzky. Naléhala, vyčítala, střídala sladká slova s urážkami.
Tereza nereagovala.
Až toho dne přišla zpráva: „Zítra v deset u notáře. Přijď. Otázku bytu konečně uzavřeme. Marek už souhlasil.“
Tereza nikam nešla. Místo toho si sedla ke stolu, dlouho hleděla na prázdnou obrazovku telefonu a potom začala psát manželovi.
„Marku. Miluju tě. Miluju tě už pět let. Ale byt, který mi zanechali rodiče, na nikoho nepřepíšu. Je to poslední, co mi po nich zůstalo. Je to moje jistota. Moje ochrana. Moje záruka, že nezůstanu úplně bez ničeho.
Jestli to ty ani tvoje matka nedokážete pochopit, potom nejsme rodina. Rodina stojí na důvěře.“