Vy jste po mně naopak chtěli, abych se vzdala všeho a zůstala úplně bez ochrany. Promysli si to. Rozhodni se. Ale počítej s tím, že moje rozhodnutí už nezměním.“
Odpověď přišla necelou hodinu nato.
„Máma říká, že myslíš jen na sebe. Žena má svému muži věřit. Už ani nevím, kde je pravda.“
Tereza se jen tiše pousmála. V tu chvíli pochopila všechno.
Zavolala advokátovi, kterého jí kdysi doporučila kamarádka, a domluvila si konzultaci kvůli rozvodu. Potom vytáhla všechny listiny k bytu, pečlivě je zkontrolovala a uložila do samostatné složky.
Večer se objevil Marek. Stál za dveřmi s obrovskou kyticí růží a výrazem člověka, který přišel prosit o odpuštění.
„Promiň,“ řekl hned na prahu. „Nemělo to takhle zajít. Máma to přehnala. Zapomeňme na to.“
Tereza se podívala nejdřív na květiny a potom na něj.
„Zapomenout? Na co přesně? Na to, že jste mi chtěli vzít byt? Na to, že tvoje matka už dopředu počítala s rozvodem? Nebo na to, že jsi mlčel, když se o tom mluvilo?“
„Já nemlčel! Jenom… nevěděl jsem, co dělat.“
„Po pěti letech manželství ses ztratil ve chvíli, kdy sis měl vybrat mezi vlastní ženou a matkou.“
Ruka s kyticí mu klesla podél těla.
„Tak co ode mě vlastně chceš?“
„Pravdu. Řekni mi to rovnou. Přišel jsi proto, že ti došlo, jak moc ses mýlil? Anebo proto, že ti tvoje matka poradila, abys to ještě zkusil?“
Marek neodpověděl. A právě to ticho řeklo Tereze víc než jakákoli slova.
„Odejdi,“ pronesla unaveně. „Sbal si věci a běž. Za mámou. Tam tě přece vždycky pochopí.“
„To myslíš vážně?“
„Naprosto.“
Několik vteřin stál bez hnutí. Pak mrštil růžemi na zem.
„Ještě toho budeš litovat! Beze mě se ztratíš! Zůstaneš sama v tom svém drahocenném bytě!“
„Raději budu sama ve vlastním bytě, než abych s tebou a tvou matkou nakonec neměla vůbec nic,“ odpověděla Tereza klidně. „Jdi, Marku. Už si nemáme co říct.“
Dveře za ním práskly tak silně, až se v okně zachvělo sklo.
Tereza se sklonila, posbírala rozházené růže a dala je do vázy. Potom si uvařila čaj a posadila se k oknu.
Na displeji telefonu se objevila nová zpráva od tchyně: „Stejně budeš litovat. Můj syn není jako ty!“
Tereza se pousmála, číslo smazala a hned ho zablokovala. Jednou provždy.
Pak znovu sáhla po složce s dokumenty k bytu. Všechno bylo na svém místě. V pořádku. Rodiče na ni mysleli. A ona teď musela ochránit to, co jí po nich zůstalo.
Za oknem se pomalu stmívalo. Byt zaplnilo ticho. Klidné, její, bezpečné.
Napila se čaje a poprvé po třech měsících měla pocit, že se může skutečně nadechnout.
Byt zůstal její. Přesně tak, jak to mělo být.
Ráno zavolá advokátovi a začne nový život. Svůj vlastní. Bez manipulací, bez vydírání a bez cizích nároků na něco, co nikdy nikomu jinému nepatřilo.
V jedné věci měla tchyně pravdu: Tereza zůstane sama.
Ale tahle samota byla mnohem snesitelnější než strach, že přijde o poslední památku na své rodiče.