V bytě leželo tak hutné ticho, až se zdálo, že by se dalo krájet. Ve vzduchu se mísil pach kozlíkových kapek a jablečného koláče se skořicí — vůně, kterou jsem za osm let manželství začala nenávidět. Jaroslava Kučeraová, moje tchyně, napůl ležela v křesle a tiskla si ke spánku lněný kapesník. Trpící póza. Výjev umírající labutě. Dívala jsem se na ni a necítila vůbec nic.
Právě jsme se vrátili ze soukromé kliniky. Ještě před hodinou jsem ji sama vezla na magnetickou rezonanci, zaplacenou z peněz, které jsem si vydělala na zakázkách, protože Václav prohlásil, že mamince je zle a musí se jí pomoct. Lékař, unavený muž s tmavými kruhy pod očima, dlouho studoval snímky, nakonec jen bezradně rozhodil rukama.
„Díkybohu jsme nic nenašli. Cévy jsou v pořádku, žádný nález. Možná migréna vyvolaná změnou počasí. Případně psychosomatika.“
„Jaká ještě psychosomatika?“ zasyčela Jaroslava Kučeraová přímo v ordinaci. „Chcete ze mě udělat simulantku?“
Doktor neodpověděl. Já také mlčela. Za ta léta jsem se naučila, kdy je lepší neříkat nic. Osm let výcviku udělá své.
Doma se tchyně zhroutila do křesla a začala oddechovat, jako by právě doběhla maraton. Václav se nade mnou tyčil v obýváku. Unaveně jsem poznamenala, že Jaroslavu Kučeraovou začne bolet hlava výhradně ve chvíli, kdy stojím v kuchyni já, nikoli tehdy, když do dvou do rána sleduje turecké seriály.
„Co tím chceš naznačit?“ ozval se manžel tlumeně, skoro výhrůžně.
„Vůbec nic. Jen mě zajímá, proč ji srdce nikdy nevezme zrovna během finále Velkolepého století.“
A tehdy se to zlomilo.
Na konferenčním stolku stála moje nejoblíbenější sklenice z českého křišťálu. Václav mi kdysi k třetímu výročí koupil celou sadu šesti kusů. Zůstávalo jich pět. Tu šestou popadl ze stolu, sevřel ji v pěsti a položil zpátky tak prudce, až tenká kroucená nožka křupla.
Ten zvuk připomínal prasknutí kosti.
„Jestli si neumíš vážit mojí mámy, sbal si věci a vypadni,“ pronesl ledově.
Podívala jsem se na něj. Ne na svého muže. Na cizího chlapa, který stál uprostřed našeho obýváku se založenýma rukama. V jeho očích nebyl vztek. Bylo v nich znechucení. Přesně tak se člověk dívá na otravnou věc, kterou je nejvyšší čas vyhodit.
Jaroslava Kučeraová strnula. Skoro fyzicky jsem cítila, jak přestala dýchat. Čekala můj záchvat. Výkřiky, slzy, omluvy. Aby pak mohla svému synáčkovi říct: „Vidíš, Vašíku, já ti to říkala.“
Neřekla jsem ani slovo.
Otočila jsem se a zamířila do ložnice. Potichu. Bez jediné slzy.
Václav šel za mnou. Slyšela jsem za zády jeho těžké kroky. Opřel se o zárubeň a pozoroval, jak z horní police vytahuji starý kufr z tvrdého vlákna. Ten samý, s nímž jsem před deseti lety odjela z rodičovského domu v menším krajském městě. Byl zaprášený, ale držel pohromadě. Stejně jako moje paměť.
„Kam se jako chystáš?“ V jeho hlase se poprvé objevilo zmatení.
Otevřela jsem skříň. Vytáhla hromádku prádla a položila ji na dno. Džíny. Svetr. Notebook. Nabíječku.
Václav počítal se slzami. Čekal scénu, prosby, pokoření. Chtěl, abych padla na kolena a žádala odpuštění za to, že jsem si dovolila pochybovat o svatosti jeho matky. Nenapadlo ho, že odejdu ještě téhož večera.
„Uvědomuješ si, že když ten kufr zavřeš a odejdeš, už nebude cesta zpátky?“ zašeptal mi do zad. „Zůstaneš sama. A ty tvoje výstřelky nebude kromě mě nikdo snášet.“
Přes otevřené dveře jsem zahlédla popraskanou sklenici v obýváku.
Bože, jak příznačné, problesklo mi hlavou. Naše manželství právě prasklo stejně jako ona, jenže on si toho ani nevšiml.
Dál jsem skládala věci.
Ten večer byl jen závěrečnou scénou dlouhé války, kterou jsem rok za rokem prohrávala. Vyrostla jsem v malém městě, v rodině, kde otec kvůli každé maličkosti křičel na matku. „Kdo si myslíš, že jsi, abys zvyšovala hlas?“ slýchala jsem od dětství. Otec rozbíjel nádobí. Někdy uhodil i mámu. Schovávala jsem se ve skříni a přísahala si, že takhle žít nebudu. Nikdy. Já budu mít normální rodinu.
Václav se zpočátku zdál dokonalý. Vysoký, klidný, s jemným úsměvem. Držel mě za ruku a opakoval, že jsem celý jeho svět. Uvěřila jsem mu.
Nevšimla jsem si, kdy se jeho matka proměnila v náš stín.
Nejprve k nám chodila jen o víkendech. Potom se jí „porouchal kohoutek“ a zůstala týden. Týden se protáhl na měsíc. Měsíc na tři roky. Zabydlela se v pokoji pro hosty, z něhož jsme jednou chtěli udělat dětský. Na stěny rozvěsila svoje ikony. Nábytek přestavěla podle vlastního vkusu.
Když jsem se to pokusila s Václavem probrat, zamračil se.
„Jano, vždyť je to moje máma. To se nestydíš? Chceš snad vyhodit staršího člověka na ulici?“
Styděla jsem se. Za vlastní přání jsem se styděla vždycky.
Toho večera, kdy se všechno sesypalo, dorazila k nám domů Aneta Švecová, Václavova mladší sestra. Třicetiletá žena s výrazem ukřivděného dítěte. Matka ji dusila přehnanou péčí a zároveň jí pohrdala, protože se Aneta nikdy nevdala. Bydlela v pronajaté garsonce, pracovala za mizerné peníze a k nám jezdila hlavně proto, aby si postěžovala na život a najedla se z naší lednice.
Právě Aneta spustila řetězovou reakci.
Dvě hodiny předtím, než Václav rozbil moji sklenici, se přehrabovala v koupelně. Přistihla jsem ji ve chvíli, kdy v ruce obracela lahvičku s antikoncepčními tabletami.
„Co je tohle?“ zeptala se tónem školní donašečky.
„Do toho ti nic není.“
O půl hodiny později jsem zaslechla šepot z kuchyně. Aneta podávala matce hlášení. Jaroslava Kučeraová vzdychala a bědovala, jako by zjistila, že jsem sériová vražedkyně.
A pak přišel ten rozhovor.