Vlastně ne rozhovor. Výslech.
„Ty nechceš mít dítě?“ Jaroslava Kučeraová se mi vpíjela pohledem do tváře a její drobné, světlé oči mi jako vrtáky zajížděly pod kůži. „Ty do sebe cpeš prášky, abys mému synovi nedala dědice?“
Václav Kovář stál vedle ní a mlčel.
Čekala jsem, že promluví. Že řekne, jak to bylo doopravdy. Že před dvěma lety, když se v Česku všechno začalo hroutit a jemu hrozila výpověď, to byl právě on, kdo mě prosil, abychom dítě odložili.
„Jani, nejdřív doplaťme hypotéku, trochu se postavme na nohy. Dítě stojí peníze. Počkejme rok, dva.“
Souhlasila jsem. Já jsem přece souhlasila vždycky. Polykala jsem hormony, po kterých mi zlobila játra a nálada se mi propadala do černé díry, jen proto, že mě o to požádal manžel.
A teď tam stál a neřekl nic.
„Já o ničem nevěděl,“ pronesl nakonec a díval se do podlahy. „Jana je bere tajně.“
V tu chvíli se ve mně něco přetrhlo. Nebylo to srdce. To už jsem dávno obalila pancířem. Přetrhla se poslední nit důvěry k muži, s nímž jsem strávila osm let života. Obětoval mě vlastní matce. Zradil mě bez jediného zachvění v obličeji.
„Jalová,“ sevřela Jaroslava rty. „Prázdná půda.“
Odešla jsem do koupelny, vysypala tablety do umyvadla a pustila na ně vodu. Pak jsem se vrátila a sedla si ke stolu.
„Co to jako děláš?“ vyjekla tchyně.
„Už nic.“
O hodinu později Václav rozbil sklenici a přikázal mi, abych si sbalila věci.
Zatímco jsem skládala oblečení do kufru, Jaroslava spustila své oblíbené divadlo. Nejdřív začala sípat. Pak obrátila oči v sloup. Aneta Švecová vystartovala pro tlakoměr a začala křičet, že tlak leze skoro ke dvěma stovkám.
„Zabíjíš mi mámu!“ vrazil Václav do ložnice. Popadl mě za ramena a prudce mnou zatřásl. „Vidíš, že je jí špatně? Okamžitě se omluv!“
Podívala jsem se na něj. Potom jsem obrátila oči k jeho matce, která se teatrálně sesouvala z křesla na zem.
A tehdy jsem konečně vyslovila to, co jsem v sobě dusila osm let.
„Paní Kučeraová,“ řekla jsem klidně a chladně, skoro jako lékař oznamující diagnózu. „Lehněte si na podlahu pořádně. Jestli okamžitě nepřestanete předstírat hypertenzní krizi, nezavolám záchranku, ale policii.“
Ticho dopadlo do místnosti jako čepel.
„Byt je totiž koupený na hypotéku a můj podíl činí šedesát procent. Jsem hlavní dlužník a skládala jsem počáteční vklad. Ty peníze mi dal táta jako svatební dar. Myslela jsem, že je dávám do naší rodiny. Teď už vím, že to byla chyba. Vy tady trvalé bydliště nemáte, paní Kučeraová. Ani vy, ani Aneta. Takže otázka, kdo si má balit kufry, se mě netýká.“
Tchyně ztuhla napůl cesty k podlaze. Slzy jí vyschly v jediném okamžiku. Poprvé jsem zahlédla, co se ukrývá pod maskou umírající stařenky: střízlivý, zlý a vypočítavý pohled. Pohled šelmy chycené do pasti.
„Ty mrcho,“ sykla a bez cizí pomoci se posadila zpátky do křesla.
Tlak se jí zázračně upravil.
Václav otevřel ústa. Pak je zase zavřel. Zíral na matku se směsicí hrůzy a nevěřícného úžasu. Aneta zbledla a přitiskla se do rohu pohovky.
Zamkla jsem se v ložnici a čekala na taxi.
Během čekání jsem se zadívala na starou fotografii v rámečku. Václav na maturitním plese. V ruce kytici růží pro třídní učitelku. Vedle něj matka, zaklesnutá do jeho lokte tak pevně, jako by se bála, že jí ho někdo vyrve. Tehdy mi to připadalo roztomilé. Syn a matka, kteří si jsou blízcí.
Teď jsem tomu rozuměla jinak. Nebylo to objetí. Byl to zábor.
Telefon se rozechvěl. Volala Václavova teta, Marcela Zelenýová. Jediná z jeho příbuzenstva, s níž jsem si dokázala udržet normální vztah. Žila v jiném městě a jezdila jen zřídka.
Chvíli jsem váhala, ale hovor jsem přijala.
„Janičko, promiň, že volám tak pozdě. Vím, co se u vás děje.“
„Odkud?“
„Aneta se prořekla ve společném chatu. Poslouchej mě pozorně. To, co ti teď řeknu, ti Vašek nikdy nepřizná. Před tebou měl snoubenku. Veroniku Bednářovou. Hodnou holku z dobře zajištěné rodiny. Jaroslava ji taky ničila migrénami, záchvaty a nemocným srdcem. Veronika to nakonec vzdala. Odešla sama a nechala mu auto jako dárek. Víš, kde je to auto teď? Napsané na tchyni.“
Neřekla jsem nic.
„A Veronika se měsíc nato pokusila vzít si život. Protože ji Václav pod matčiným nátlakem obvinil, že šla jen po penězích. Přitom on sám drahý dar přijal a ani nemrkl. Jano, uteč odtamtud. Chtěla jsem ti to říct už dávno, ale bála jsem se zasahovat do cizí rodiny.“
„Děkuju, Marcelo.“
„Jsi silná. Zvládneš to.“
Ukončila jsem hovor a podívala se ke skříni, kde ležela složka s dokumenty. Uvnitř byl návrh na rozvod a vypořádání majetku. Připravila jsem ho už před rokem. Jen jsem čekala na správnou chvíli.
Už nebylo na co čekat.
Vyšla jsem do chodby s kufrem v ruce. Václav se postavil do dveří. V obličeji měl zmatek, skoro dětskou bezradnost. Nechápal, co se děje. V jeho představě jsem se měla sesypat, plakat a prosit. Měla jsem se zlomit.
„Jani, přestaň s tím cirkusem,“ zachvěl se mu hlas. „Máma je starší ženská. Tak to prostě vydrž. Všichni nějak žijí. A já jsem tvůj muž, proboha. Jak můžeš takhle řezat do živého? Jestli teď odejdeš, je mezi námi konec.“
Pohlédla jsem za něj. Jeho matka stála u zárubně a křečovitě se jí držela. Na rameni se jí už zbarvovala modřina po tom, jak ji Václav odstrčil, aby se dostal ke mně.
Odstrčil vlastní matku, aby mě zastavil, proběhlo mi hlavou. Dnes odstrčil ji. Zítra udeří mě.
Opatrně jsem uvolnila jeho prsty ze svého zápěstí. Bez slova. Bez jediné slzy. Ticho bylo moje nejsilnější zbraň.
Dveře výtahu se otevřely. Vstoupila jsem dovnitř. Teprve když se kabina pohnula dolů, zašeptala jsem do tmy šachty:
„Díky, Vašku. Lepší důvod jsi mi dát nemohl.“
Venku pršelo.