U dlouhého jídelního stolu už téměř nebylo kam položit další talíř. Mezi drahými mísami, lesklým porcelánem a tichou dávkou okázalé sebejistoty panovalo dusno. Lenka Kratochvílová postavila před tchyni porcelánovou polévkovou mísu, ustoupila o krok a prsty si uhladila pramínek vlasů, který se jí uvolnil z účesu. Hosté Tomáše Čermáka — jeho matka Ludmila Krejčíová, sestra Andrea Švecová a dvě jejich známé — jí nevěnovali ani letmý pohled. Hovor plynul kolem ní, jako by u stolu vůbec nestála.
„Miláčku, podívej se jen na to prostírání,“ zazpívala Ludmila Krejčíová směrem k sousedce a bradou ukázala na talíře. „Vaření je vlastně jediná schopnost, kterou jsem u naší Lenky dokázala objevit. Jen fantazie jí trochu chybí. Všechno podle venkovských zvyklostí.“
Andrea Švecová se zasmála a smočila rty ve víně.
„Mami, co bys čekala od někoho s průmyslovkou? Ale boršč umí, to se jí musí nechat. Člověk by si olízl prsty.“
Tomáš, usazený v čele stolu, se pobaveně ušklíbl a pozvedl sklenici.
„Na mou šikovnou hospodyňku! Lenko, proč tam stojíš jako solný sloup? Přines ještě karafu s domácím likérem.“
Lenka Kratochvílová beze slova odešla do kuchyně. Prsty se jí nepatrně třásly, tvář však zůstala klidná a neproniknutelná. Z lednice vytáhla orosenou karafu a na okamžik se zastavila u okna. V kapse zástěry jí krátce zavibroval telefon. Jediná zpráva. Lenka si ji přečetla a koutky úst se jí zachvěly téměř nepostřehnutelným úsměvem — přesně takovým, jaký nikdo z přítomných hostů nikdy nespatřil. Mobil zase schovala a vrátila se do jídelny.
Večeře se pomalu chýlila ke konci. Hosté se loučili, Tomáš doprovázel matku i sestru ke dveřím a zahrnoval je zdvořilými díky. Jakmile za nimi zaklapl zámek, obrátil se k Lence, která už začala sklízet ze stolu.
„Tak co, venkovanko, představení skončilo?“ utrousil a stáhl si sako. „Příště se mi aspoň nepleť pod nohy. Zase jsi mě ztrapňovala tím svým mlčením. Mohla ses na někoho aspoň usmát, ne? Buranko.“
Lenka se narovnala a opřela dlaně o opěradlo židle.
„Usmívala jsem se, Tomáši. Jen sis toho nevšiml.“
On nad tím pouze mávl rukou a zmizel v ložnici.
O tři dny později slavil narozeniny jeho dávný spolužák z vysoké školy a současně obchodní partner Jakub Vysoký. Tomáš vzal manželku s sebou, protože bylo potřeba ukázat navenek pevné, spořádané manželství. Lenka si oblékla tmavě modré šaty, vlasy stáhla do nízkého uzlu a líčila se jen nepatrně — přesně tak, jak to měl její muž rád. V restauraci se sešli lidé z jeho prostředí: majitelé menších firem, právníci, účetní. Tomáš zářil, vtipkoval a s obratností rozdával lichotky. Lenka zůstávala po jeho boku, klidně upíjela vodu a téměř nemluvila.
Večer plynul obvyklým tempem, dokud někdo z hostů nenavrhl starou studentskou hru: vysvětlování pojmů. Moderátor vyvolal složité slovo a hráči měli pohotově nabídnout co nejvtipnější definici. Na řadu přišel Tomáš. Několik kol zvládl bez námahy, jenže pak mu moderátor s pobaveným uchechtnutím podal kartičku se slovem „pleonasmus“. Tomáš se zarazil. Místností se rozlilo trapné ticho. A právě tehdy Lenka Kratochvílová, sedící vedle něj, tiše, ale naprosto zřetelně pronesla: