„Je to slovní spojení, v němž se zbytečně opakuje tentýž význam,“ řekla klidně. „Třeba ‚pracovní kolega‘ nebo ‚první premiéra‘. Původně z řečtiny, znamená to nadbytečnost.“
Na okamžik jako by všichni přestali dýchat. Několik hostů si vyměnilo pohledy, někdo se neubránil uznalému úsměvu. Tomáš Čermák zrudl až ke kořínkům vlasů. Prudce se k manželce otočil a v očích mu vzplála uražená zloba.
„Ty jedna…“ vyrazil ze sebe, ale jakmile si uvědomil, že se na něj upírá celá místnost, polkl zbytek věty.
Moderátor se rychle pokusil převést trapnou chvíli v žert, jenže Tomáš už se nedokázal ovládnout. Zmuchlal ubrousek v dlani a skrz sevřené zuby procedil dost nahlas na to, aby to slyšeli i lidé u vedlejšího stolu:
„Buď zticha, neotesaná vesnická huso. Kdo se tě prosil, abys mluvila? Seď a usmívej se, jak se sluší.“
Sál ztuhl. Lenka Kratochvílová pomalu zvedla oči a podívala se na něj. Nebyl v nich strach ani slzy. Jen se nepatrně usmála — tiše, měkce, skoro lítostivě. A právě ten úsměv Tomáše zasáhl hůř než křik. Jakub Vysoký, hostitel večera, rozpačitě zakašlal, aby napětí nějak rozptýlil, ale Lenka už vstávala. Bez jediného slova sebrala kabelku a zamířila ke dveřím. Tomáš za ní nešel. Před ostatními přece nemohl vypadat jako muž, který běží za vlastní ženou.
Doma se zamkla v malé místnosti, kterou si kdysi upravila na šicí dílnu. Tomáš se vrátil až hluboko po půlnoci a dlouho bušil pěstí do dveří.
„Okamžitě otevři! Co to mělo být za scénu? Myslíš si, že jsi chytřejší než všichni ostatní? Tak odpověz!“
Dveře se po chvíli pootevřely. Lenka stála na prahu a za jejími zády ležely na stole rozložené nějaké dokumenty.
„Tomáši,“ pronesla tiše, bez hněvu, „podávám žádost o rozvod.“
Nejdřív na ni jen vytřeštil oči. Pak se rozesmál.
„Ty? Ty podáváš žádost? A z čeho budeš žít, prosím tě? Byt je můj, auto je moje, všechno je moje. Co ti zůstane? Hrnec a pár utěrek?“
„Občanský zákoník,“ odpověděla Lenka vyrovnaně. „A rodné listy našich dětí. To mi pro začátek stačí. Teď mě, prosím, nech odpočinout. Zítra mě čeká náročný den.“
Zavřela mu dveře přímo před nosem. Cvaknutí zámku se v tichém bytě ozvalo jako výstřel.
Ráno se Tomáš probudil v prázdném obýváku. Děti už byly ve škole — Lenka je vypravila dřív než obvykle a odvezla je sama. Vypil kávu, znovu a znovu si v hlavě přehrával její slova a nakonec se rozhodl jednat tak, jak byl zvyklý. Ještě před polednem dorazila jeho „posila“: matka a sestra. Ludmila Krejčíová vplula do obývacího pokoje s výrazem generála před přehlídkou.
„Kde je ta drzá nána?“ zahřměla. „Tomášku, ty sis vážně nechal od nějaké kuchařky diktovat podmínky?“
Andrea Švecová teatrálně protočila oči.
„Já jsem vždycky říkala, že něco skrývá. Jen čekala na vhodnou chvíli, aby vytáhla drápky. Ale neboj, rychle ji srovnáme. Bude chtít peníze? Nedostane nic. Bude chtít děti? Vezmeme jí je. Víš přece, že táta zná lidi na sociálce.“
Lenka vyšla z kuchyně s hrnkem čaje a beze spěchu se opřela o zárubeň. V kapse domácí mikiny měla telefon se zapnutým nahráváním.
„Dobrý den, paní Krejčíová. Ahoj, Andreo. Vy jste mi chtěly něco říct?“