Ludmila Krejčíová udělala krok vpřed a každou slabiku vyslovovala tvrdě, jako by zatloukala hřebíky.
„Chci, aby ses konečně vzpamatovala, holčičko. Bez mého syna nejsi vůbec nic. My jsme tě přijali do rodiny, my jsme ti dali střechu nad hlavou. Jestli s tímhle divadlem okamžitě nepřestaneš, děti zůstanou u otce a u mě. A ty se pěkně vrátíš do kuchyně a budeš dělat to jediné, co ti jde — vařit a držet pusu. Jinak se postaráme, abys skončila s prázdnýma rukama. Rozuměla jsi mi?“
Lenka Kratochvílová neuhla pohledem.
„Rozuměla jsem naprosto přesně,“ pronesla tiše. „Jen si to raději ujasním: právě mi vyhrožujete tím, že mě připravíte o děti a o majetek? Ať vím, co mám potom uvést u soudu.“
Ludmila zrudla tak prudce, až jí na krku vystoupily žíly. Andrea Švecová ji však rychle chytila za rukáv a trhla s ní dozadu.
„Mami, nech toho. Ona tě schválně tahá za jazyk. Pojď pryč, tady stejně ničeho nedosáhneš. Ať si chvíli hraje na samostatnou, ono ji to přejde, až jí začne kručet v břiše.“
Odešly stejně hlučně, jako přišly. Dveře za nimi práskly tak silně, až se v předsíni zachvěl věšák. Lenka ještě několik vteřin stála bez hnutí, potom vytáhla telefon, ukončila nahrávání, soubor uložila a okamžitě ho přeposlala advokátovi — tomu, jehož kontakt dostala před pár dny v krátké zprávě. Pak vytočila další číslo.
„Iveto, ahoj. Ano, jsem v pořádku. Všechno běží přesně tak, jak jsme počítaly. Je tvůj táta pořád ochotný sejít se s mým manželem? Skvělé. Ať mu navrhne schůzku na zítra.“
Pondělní ráno začalo pro Tomáše Čermáka telefonátem, který ho vytrhl ze spánku jako poplach. Sotva otevřel oči, už mu do ucha ječel roztřesený hlas účetní z jejich společnosti.
„Pane Čermáku, máme vážný problém! Exekutor zablokoval všechny vaše osobní účty. A nejen to, týká se to i vašeho podílu ve firmě. Dorazilo předběžné opatření kvůli žalobě vaší manželky na vypořádání majetku a určení výživného. Nesmíte provádět žádné převody ani jiné operace!“
Tomáš vyskočil z postele, jako by ho polili ledovou vodou. Ruce se mu třásly, když se pokoušel dovolat Lence. Telefon však zůstal němý. Během dvou minut na sebe naházel oblečení a vyrazil do kanceláře.
V recepci na něj už čekal Jakub Vysoký, jeho přítel a obchodní partner — tentýž muž, na jehož oslavě se všechno zlomilo. Tvář měl nečitelnou a studenou.
„Tomáši, pojď ke mně. Musíme si promluvit.“
V kanceláři visel ve vzduchu pach drahého tabáku a blížící se pohromy. Jakub se posadil naproti němu, propletl prsty a chvíli mlčel.
„Zjistil jsem, co přesně se tam tehdy stalo,“ začal nakonec. „A dlouho jsem o tom přemýšlel. Jsme kamarádi, to ano. Jenže já nemůžu podnikat s člověkem, který před lidmi poníží matku svých dětí. Kvůli maličkosti jsi na vlastní ženu vyjel před svědky. Dneska to byla rodinná oslava, zítra to může být jednání s klientem. Smlouvu na dodávku zařízení rušíme. Mrzí mě to.“
Tomáš pootevřel ústa, ale žádná odpověď z něj nevyšla. Vtom se dveře kanceláře otevřely a dovnitř vstoupila Lenka Kratochvílová. Měla na sobě elegantní kalhotový kostým, vlasy sepnuté dozadu a v ruce pevně svírala složku s dokumenty. Beze slova položila před Tomáše list papíru.
„Tohle je dohoda o rozvodu a úpravě styku s dětmi,“ řekla klidně. „Podepiš tady a tady. Pokud odmítneš, uvidíme se u soudu, kde se ke spisu připojí nahrávka výhrůžek tvojí matky i zpráva ze školy. Děti už absolvovaly rozhovor se školním psychologem.“