Bylo mi právě padesát. Nechtěla jsem tomu říkat „půlka století“, ani „kulatiny jako hrom“, ani žádné podobné řeči. Prostě padesát let — věk, ke kterému jsem došla přes práci, rozvod a roky, kdy jsem sama stavěla na nohy dvě děti.
Oslavu jsem začala chystat už tři měsíce předem. Ne proto, že bych toužila po okázalosti nebo velkolepé podívané. Přála jsem si jen jeden večer, který bude hezký, lidsky teplý a opravdu můj.
Sál v kavárně jsem si vybírala osobně. Objela jsem snad celé město, než jsem narazila na místo, u kterého jsem si řekla: ano, tady. Bylo prostorné, u oken stály živé rostliny a světlo tam bylo příjemné, normální — ne to protivné žluté osvětlení, pod kterým každý vypadá unaveně a o deset let starší.
Nad jídelním lístkem jsem strávila spoustu času. Trvala jsem na hovězím jako hlavním teplém chodu a zvlášť jsem domluvila vegetariánskou variantu pro sestřenici Vendulu Horákovou. Květiny jsem objednala čerstvé, bílé pivoňky. Růže jsem nechtěla. Růže jsou příliš obyčejné, příliš očekávané.
Šaty jsem našla až po nekonečném zkoušení. Prošla jsem hromadu obchodů, pět hodin jsem byla na nohou a večer mi v nich doslova hučelo. Nakonec jsem si odnesla tmavě vínové, vypasované, s odhalenými rameny. Když jsem si je doma oblékla, zavolala mi dcera přes video. Chvíli na mě zírala a pak se rozesmála: „Mami, ty jsi snad omládla?“ Taky jsem se zasmála. A nevyvracela jsem jí to.
Když mě těsně před odchodem uviděla Karolína Váleková, moje kamarádka, zůstala stát ve dveřích. Přejela mě pohledem od hlavy až k patě a pronesla: „Petro, vypadáš na pětatřicet. Přísahám.“ Nejsem žádná přecitlivělá duše, ale ten večer pro mě mělo obrovský význam působit právě takhle. Ne „dobře na padesát“. Prostě dobře.
Dorazilo osmnáct hostů. Kolegové z práce, dávné kamarádky, sestřenice Vendula Horáková se svým mužem Pavlem Tkadlecem. Přišel i synovec Patrik Tkadlec, je mu pětadvacet, a přivedl přítelkyni — vážnou dívku s brýlemi, která studovala architekturu. A samozřejmě Karolína Váleková, moje nejlepší přítelkyně už dvaadvacet let, se svým manželem Miroslavem Zemanem.
Miroslav, to byla kapitola sama pro sebe.
Bylo mu dvaapadesát a pracoval v jakési firmě na pozici, kterou nikdy neuměl popsat konkrétněji než slovy: „Mám na starosti jeden směr.“ Člověk se raději dál nevyptával.
Byl to hlučný, sebejistý chlap, přesně ten typ, který má pocit, že všemu rozumí nejlíp. Sotva vešel do místnosti, okamžitě zabral střed dění. Mluvil nahlas, smál se ještě hlasitěji a ke každému tématu měl názor, který neváhal okamžitě oznámit všem kolem.
Karolína ho milovala. Za dvaadvacet let našeho přátelství jsem nikdy nepochopila proč, ale byla to její věc, ne moje.
Za tu dobu se Miroslav stihl vyjádřit snad ke všemu, co se mě týkalo. K mému účesu například prohlásil, že ženy s krátkými vlasy nejsou dost seriózní a že to prý dokázali psychologové. K mé práci poznamenal: „Učitelka, no, aspoň je to jistota, i když ty platy jsou samozřejmě k smíchu.“
Neodpustil si ani komentář k mému rozvodu před osmi lety. Tehdy mi řekl: „Sama sis za to mohla, Petro. Chlap jen tak neodejde, něco z tvé strany tam být muselo.“ Jednou, u novoročního stolu, se pustil i do mého bytu: „Na dospělou ženskou je to trochu malé, ale co, pro jednu to stačí.“ Pronesl to a hned sáhl po mandarince, jako by právě neřekl nic zvláštního.
Pokaždé jsem to spolkla. Usmála jsem se. Odvedla řeč jinam.
Karolína mi potom vždycky říkávala: „Petruš, vždyť ho znáš. On není zlý, on je prostě takový.“ Přikývla jsem. Přátelství s Karolínou pro mě bylo cennější než potřeba hádat se kvůli jejímu muži. Miroslav nebyl Karolína. A kvůli němu jsem se s nejlepší kamarádkou rozhádat nehodlala.
Ten večer přišel Miroslav ve výborné náladě. Všimla jsem si toho hned.
První přípitek zazněl kolem půl osmé. Večerem provázel můj známý Jiří Kovář; schválně jsem neobjednávala žádného profesionálního moderátora, jen jsem poprosila jeho. Řekl několik vlídných slov o ženách, hosté pozvedli sklenky, na stolech se objevilo jídlo, rozproudily se hovory a po chvíli se přidala i hudba.