Konečně jsem mohla trochu povolit. Vydechla jsem si, nechala se vytáhnout na parket a na chvíli jsem prostě tančila. Pak jsem se zapovídala s Kateřinou Čermákovou, která se nedávno vrátila z mateřské; neviděly jsme se celé věky, takže jsme měly co dohánět.
Seznámila jsem se také s Patrikovou dívkou, Sofií Doležalovou. Byla milá, spíš tichá, žádná hlučná krasavice, která by na sebe strhávala pozornost. Řekla mi, že navrhuje menší rodinné domy. Působila na mě dobře. Říkala jsem si, že Patrik má vkus.
Ochutnala jsem několik salátů. Byly povedené, opravdu mi chutnaly. Seděla jsem, jedla a hlavou mi proběhlo: takhle jsem si to představovala. Přesně takový večer jsem chtěla už před třemi měsíci.
A pak se zvedl Miroslav.
„Petro,“ spustil nahlas, s tím svým rozvláčným úsměškem, jako by už dopředu věděl, že bude bavit celý sál. „Tak co, půl století! To už je pořádné číslo.“ Významně si povzdechl, skoro divadelně. „Vždycky jsem si říkal, jak člověk žije, žije, a najednou bum — padesátka. U chlapů se to ještě dá, ale u ženských… no, ženské to nesou hůř. Příroda, s tím nikdo nic neudělá.“ Zavrtěl hlavou, jako by mě hluboce litoval. „Takže, Petro, padesát je padesát. Teď už jen lékárna, televize a hlavně si to užívej!“
Několik hostů se zasmálo, ale byl to smích rozpačitý, takový ten, který lidé vypustí jen proto, že nevědí, kam s očima. Karolína ho zatahala za rukáv. Miroslav ji odbyl mávnutím ruky.
„Ale prosím tě, vždyť se neurazí! Petra má přece smysl pro humor, viď, Petro? Ty tomu rozumíš. Padesát není třicet, člověk si nesmí nic nalhávat. Takový je prostě věk!“
Usmála jsem se. Pozvedla jsem sklenku a neřekla nic. A právě to byla chyba.
Miroslav si můj úsměv vyložil jako souhlas. Asi po půl hodině se postavil znovu. Tentokrát přišel s „vtipem“ o tom, že ženy po padesátce se dělí na dvě skupiny: na ty, které už se smířily, a na ty, které ještě nepochopily, že by se smířit měly.
Pronesl to tónem člověka, jenž právě vyslovil moudrost hodnou zapsání. Podíval se na mě, pokřivil ústa do úšklebku a čekal na reakci.
Kateřina Čermáková, která seděla vedle mě, se ke mně naklonila a potichu mi špitla do ucha: „To je ale drzoun.“
Ani tehdy jsem neodpověděla. Vzala jsem si lžíci salátu a v duchu si řekla: Karolína. Kvůli Karolíně se do toho nepustím. Vydržím to.
Jenže Miroslava moje mlčení povzbudilo ještě víc. Během dalších hodin se k mému věku vrátil čtyřikrát. Jednou ve smyslu, že jsem „dobrá, protože se v tomhle věku ještě docela držím, a to se nevidí často“.
Podruhé cosi pronesl o „posledním vagónu“, u kterého prý stojím na nástupišti pořád ještě důstojně. Potřetí zmínil krizi středního věku, která u mužů přichází kolem čtyřicítky, zatímco u žen se podle něj táhne celé desetiletí. A počtvrté mi s hranou starostlivostí sdělil, že zná výborného lékaře — „kdyby se mi to někdy hodilo“.
Po každé podobné poznámce se rozhlédl kolem sebe. Kontroloval publikum. Zjišťoval, jestli se jeho okolí směje. Občas se někdo zasmál, ale spíš ze slušnosti než proto, že by to komukoli připadalo vtipné.
Viděla jsem, jak se hostům u stolu mění výraz. Můj synovec Patrik se na mě díval tak, že jsem v jeho očích jasně četla otázku: Mám něco říct? Nepatrně jsem zavrtěla hlavou. Ne. Teď ještě ne.
Vendula, moje sestra, sklopila zrak k talíři. Kateřina se už neusmívala vůbec. Jiří Kovář se pokusil rychle navázat dalším přípitkem, aby situaci překryl a odvedl pozornost jinam. Jenže to nezabralo.
Miroslav se už rozjel. Bylo to na něm znát. Připadal si jako hvězda večera, jediný statečný člověk u stolu, který se nebojí říkat „pravdu do očí“. Karolína už se ho nepokoušela zastavit. Seděla napřímená, ruce u sebe, a dívala se někam stranou.
Já jsem seděla naproti a pozorovala ho. Ne zuřivě. Ne s nenávistí. Prostě jsem se na něj dívala.
Takový člověk. Přijde na oslavu někoho jiného. Jí jídlo, které nezaplatil. Sedí u stolu, který mu nepatří. A přitom znovu a znovu, s viditelnou chutí, míří na jedno místo. Na můj věk. Na moji samotu. Na můj rozvod. Proč? Asi aby si připadal lépe. Vedle někoho, koho ve své hlavě zařadil níž než sebe.
Pavel Tkadlec, manžel mé sestry, se ke mně naklonil a tiše řekl: „Petro, stačí říct. Podržím tě.“
Zavrtěla jsem hlavou. Počkala jsem. Ten okamžik musel přijít ve správnou chvíli.