Jiří Kovář mezitím nenápadně ohlásil další soutěž, nějakou rozvernou hru s úkoly a zástavami. Hosté se na chvíli rozptýlili. Ozval se smích, židle zaskřípaly, někdo zatleskal, někdo se zvedl od stolu. Využila jsem toho krátkého nadechnutí, srovnala si v hlavě myšlenky a čekala dál.
Miroslav Zeman se postavil doprostřed sálu se sklenicí v ruce. Pomalu přejel pohledem po přítomných a tvářil se spokojeně, skoro vítězoslavně. Jako člověk, který právě vymyslel něco mimořádně duchaplného a nemůže se dočkat, až tím všechny ohromí.
„Tak co, přátelé,“ pronesl nahlas, aby ho slyšel celý sál, „popřejeme naší oslavenkyni, aby se ve zdraví dožila aspoň pětapadesáti! Dneska to není samozřejmost, zvlášť u žen, které už si prošly vším možným. Stresy, rozvody, osamělost… Už jenom dožít se je vlastně výkon!“
V místnosti to ztichlo. Opravdu ztichlo. Nebyla to obyčejná mezera mezi dvěma přípitky. Bylo to to nepříjemné ticho, při kterém lidé najednou nevědí, kam položit oči.
Patrik Tkadlec odložil příbor. Vendula Horáková se na mě podívala. Karolína Váleková zbledla a sklopila zrak ke ubrusu.
Miroslav se rozhlédl kolem sebe. A pak se zasmál. Sám. Jako jediný u celého stolu.
„No tak, na zdraví!“ dodal a pozvedl sklenku ještě výš.
Nikdo si s ním nepřiťukl.
Seděla jsem rovně, ruce položené v klíně, tvář klidnou. Uvnitř už bylo rozhodnuto. Dost. Tohle stačilo.
Myšlenky mi běžely rychle. Tři měsíce příprav. Šaty, které jsem si vybírala s takovou péčí. Pivoňky za pětasedmdesát korun kus. Třípatrový dort. Ráno jsem stála před zrcadlem a říkala si, že mi to sluší. Ne „na padesát“. Prostě mi to slušelo.
A teď u mého stolu seděl cizí chlap. Jedl jídlo, které jsem zaplatila. Bavil se na večeru, který jsem celý zorganizovala.
Muž, kterému bylo dvaapadesát. O dva roky víc než mně. A přesto byl přesvědčený, že jeho největším přínosem k mé oslavě je opakovaně mi vysvětlovat, jak směšný je můj věk.
Podívala jsem se na Miroslava Zemana. Doopravdy. Poprvé za celý večer jsem si ho prohlédla bez uhýbání. Břicho mu napínalo košili u spodního knoflíku. Obličej měl zarudlý, povadlý, pod očima těžké váčky. Pleš se snažil zakrýt několika řídkými prameny vlasů. Límec košile měl pomačkaný. Dvaapadesát let.
Vypadal na pětašedesát. Upřímně. Nebyla to zlomyslnost. Jen holý fakt.
A v tu chvíli jsem pochopila, že už není na co čekat.
Ke konci večera Jiří Kovář oznámil, že kdo chce, může oslavenkyni říct pár slov. Na Miroslavově tváři jsem okamžitě poznala, že se chystá k dalšímu výpadu. Už si to v hlavě vychutnával. Opřel se o židli, protáhl se a nabral dech.
Jenže jako první jsem vstala já.
Nebyla to součást programu. Neměla jsem připravený žádný proslov. Prostě jsem vzala sklenku, zvedla se a rozhlédla se po lidech.
„Chtěla bych poděkovat všem, kteří dnes přišli,“ začala jsem klidným hlasem. „Hodně to pro mě znamená. Opravdu hodně. Každý z vás patří nějakým způsobem do mého života. Mám vás ráda. Děkuju, že jste tady.“
Sál pozorně poslouchal.
„A zvlášť bych chtěla poděkovat Miroslavovi.“
Miroslav se nepatrně narovnal. Seděl tam s výrazem člověka, který je připraven přijmout potlesk.
„Miroslave, dnes jsi mi tolikrát připomněl můj věk, že jsem to ke konci už ani nestíhala počítat. Možná šestkrát, možná víckrát. Bylo to od tebe skoro dojemné. Je vidět, jak moc ti na mně záleží.“
Po místnosti proběhlo tiché zašumění. Karolína sklopila oči.
„Jenže já k tomu řeknu jednu věc. Tobě je dvaapadesát. Jsi o dva roky starší než já. A zatímco jsi mi dnes celý večer vysvětloval, že už patřím do nějaké jiné kategorie, dívala jsem se na tebe a říkala si, jaké mám vlastně štěstí, že ve svých padesáti vypadám tak, jak vypadám.“
Udělala jsem pauzu. Dívala jsem se přímo na něj. Bez spěchu. Bez zvýšeného hlasu.
„Protože ty, Miroslave, ve svých dvaapadesáti vypadáš…“ lehce jsem naklonila hlavu, jako bych pečlivě hledala nejpřesnější slovo, „upřímně řečeno, na pětašedesát.“