Ani o rok méně.
U stolu nastalo takové ticho, že bylo slyšet i cinknutí příboru o talíř.
„Takže jestli chceš, ráda ti doporučím svou kosmetičku,“ dodala jsem klidně. „Kontakt ti pošlu. Myslím, že by ti to prospělo víc než počítání let ostatním.“
Zvedla jsem sklenku.
„Na padesátku. Na mě. A na to, aby každý z nás směl ve svém věku vypadat tak, jak chce on sám, a ne tak, jak by se to hodilo někomu od vedlejšího stolu. Na nás.“
Jako by se celý sál najednou nadechl. A pak vybuchl smích. První začal tleskat Patrik Tkadlec. Dokonce se postavil a plácal dlaněmi s takovou chutí, až se lidé otáčeli. Vendula Horáková se přidala hned po něm — a přitom ona bývá na oslavách spíš tichá, jen sedí, usmívá se a poslouchá. Tentokrát to ale nevydržela. Přes stůl se ke mně natahovalo několik rukou se skleničkami. Jiří Kovář na mě mrkl.
Miroslav seděl rudý jako rak. Oči upřené do talíře. Něco přežvykoval a tvářil se, že se ho to netýká.
Já jsem si v naprostém klidu sedla zpátky. Vzala jsem do ruky vidličku, dolila si vodu a podívala se na Karolínu Válekovou. V jejím obličeji nebyl vztek. Ten výraz znám moc dobře. Přece jen jsme kamarádky dvaadvacet let.
Miroslav už ten večer žádný přípitek nepronesl. Ani jeden. Odešel dřív než ostatní. Když se loučil, procedil směrem ke mně něco ve smyslu, že mám pěkně jedovatý jazyk. Větu ani nedokončil a zmizel. Karolína mě při odchodu objala pevněji než obvykle. Neřekla nic. Jenže někdy i objetí stačí jako odpověď.
Později se ke mně přitočil Jiří Kovář a polohlasem pronesl: „Petro, klobouk dolů. Fakt tě za to respektuju. Už dávno mu měl někdo takhle odpovědět.“ Pavel Tkadlec, Vendulin muž, nic neříkal. Jen zvedl palec nahoru. Patrik ke mně přišel, objal mě a beze slova zase odešel.
Hosté se rozcházeli ještě skoro hodinu. Lidé mě objímali, chtěli společné fotky, děkovali mi za večer. Patrikova Sofie Doležalová se ke mně naklonila a tiše mi pošeptala: „Dneska jste byla nejlepší.“ Kateřina Čermáková zůstala úplně nejdéle. Seděly jsme pak ještě chvíli v téměř prázdném sále, jen tak, bez velkých slov.
„Petro,“ řekla nakonec, „dneska jsem na tebe byla pyšná. Seděla jsem tam a říkala si: tak tohle je ženská. Opravdová.“
Rozesmála jsem se. Pak jsem si oblékla kabát, vyšla ven a zastavila se u auta. Nestalo se nic výjimečného. Hlavou mi neběžely žádné hluboké úvahy. Prostě jsem tam jen stála.
Druhý den se jako první ozvala Karolína. Čekala jsem výčitky. Nebo omlouvání. Případně větu typu: „Zkus ho pochopit, víš přece, jaký je.“ Jenže napsala něco úplně jiného.
„Petro, odpusť mu. Miroslav někdy vůbec neví, co z něj leze, když se rozjede. Ale měla jsi pravdu. A včera jsi byla úžasná.“
Dlouho jsem zírala na displej. Přemýšlela jsem, co odpovědět. Nakonec jsem napsala: „Karolíno, na tebe se nezlobím. A na něj už vlastně taky ne. Jen ať ví: příště mu odpovím zase. Radši ho předem varuj.“
Poslala mi srdíčko. Miroslav se neozval. Ani ten den, ani za týden. Žádná omluva. Žádné vysvětlení.
Za dva týdny jsme se potkali u Karolíny. Zvala nás na narozeniny své maminky. Malá oslava, asi deset lidí. Miroslav se tvářil, jako by se nic nestalo. Oslovil mě „Petruško“ a zeptal se, jak se mám. Řekla jsem jen: „Dobře,“ a odešla jsem do kuchyně pro čaj.
Za celý večer se nepokusil ani jednou vtipkovat. Seděl tiše, jedl, poslouchal ostatní a na mě se skoro nepodíval. Karolína mi pak stranou řekla: „On se tě teď trochu bojí. Vážně.“
Dobře. Ať se bojí.
Karolína s ním zůstává dál. Je to její rozhodnutí a já jí do života mluvit nebudu. Jen pokaždé, když pronese: „On není zlý, on je prostě takový,“ napadne mě totéž.
Dvaadvacet let to říká ona. Dvaadvacet let já přikyvuju. A dvaadvacet let Miroslav chodí na cizí oslavy a předvádí pořád stejnou věc.
Tak teď ať mlčí.
Později mi někteří říkali, že jsem to přehnala. Že byl host. Že se mohl urazit. Že jsem mohla raději mlčet.
Mohla.
Mlčela jsem dvaadvacet let.
A to už stačilo.