„Ty nevděčná potvoro!“ Lenka Čermáková mrštila hrnkem o podlahu tak prudce, až se střepy rozlétly po celé kuchyni. „A už mlč! Rozkazovat si můžeš někde u sebe na vsi, ale tady jsme doma my. My, rozumíš? Nikdo jiný!“
Petra Řezníková stála uprostřed kuchyně v promočeném županu. Vlasy měla rozcuchané, ruce se jí třásly a v krku ji pálilo. Ještě před chvílí se snažila tchyni klidně vysvětlit, že dnes opravdu nezvládne zavařování na zimu. Měla horečku, hlava jí třeštila, sotva se držela na nohou — a do toho se na ni snesl další výbuch.
„Lenko Čermáková, vždyť vám říkám, že jsem nemocná,“ pronesla vyčerpaně. „Udělám to zítra, slibuju.“
„Zítra!“ vyletěl tchyni hlas do protivného ječáku. „Rajčata do zítřka shnijí! Nebo si snad myslíš, že jsem ty tři bedny tahala domů jen tak pro zábavu?“
Jiří Zeman seděl u stolu a zíral do telefonu. Tvářil se, jako by se ho celá scéna vůbec netýkala. Ani když jeho matka rozbila hrnek, nezvedl oči. Petra cítila, jak se jí uvnitř zvedá vlna hořkosti. Zatracený zbabělec. Byli spolu tři roky a on se za tu dobu nenaučil jediné — postavit se vlastní matce a ochránit svou ženu před jejími výpady.
„Jiří,“ obrátila se na něj Petra a v jejím hlase zazněla poslední zbylá naděje, „řekni jí něco…“
„Manžela do ženských hádek netahej!“ skočila jí do řeči Lenka Čermáková. „A vůbec, kdo ti dovolil se tu tak roztahovat? Bydlíš v mém domě, jíš moje jídlo a ještě si budeš vyskakovat!“
To už Petra nevydržela. Do tváří se jí nahrnula krev a ve spáncích jí začalo bušit.
„Ve vašem domě?“ vyhrkla. „Vždyť jsme odkoupili polovinu bytu! A úvěr splácíme dodnes!“
Lenka Čermáková se zašklebila, jako by právě skousla něco odporně kyselého.
„Odkoupili?“ zopakovala posměšně. „A kdo asi odkoupil? Můj syn vydělává. A ty? Sedíš někde v kanceláři na zadku a hraješ si na unavenou chudinku!“
„Mami, už dost,“ ozval se konečně Jiří, jenže tak mdlým tónem, že to spíš připomínalo povzdech než podporu.
„Nebude dost!“ obrátila se tchyně prudce k synovi. „Podívej se, jakou zmiji sis přivedl pod střechu! Třicet let jsem tě táhla sama, všechno jsem ti obětovala, a ona se sem nastěhuje a hned se tváří jako paní domu!“
Za zdí se ozvaly tlumené ženské hlasy. Petra si byla jistá, že Jana Blažeková už stojí s uchem přitisknutým ke dveřím. Milovala cizí hádky a pak je s chutí rozebírala na chodbě se sousedkami.
Petře se zvedl žaludek. Nevěděla, jestli je jí špatně z horečky, nebo z toho ponižujícího divadla.
„Víte co,“ opřela se dlaní o lednici, aby se jí nezatočila hlava, „ta rajčata si udělejte sama. Já si jdu lehnout.“
„Neopovažuj se ke mně otáčet zády, ty nevděčnice!“ zařvala Lenka Čermáková a popadla ze stolu dřevěné prkénko.
Právě v tu chvíli se ozval zvonek. Ostrý, neodbytný, až všichni tři na okamžik ztuhli. Po krátké pauze zazvonil znovu.
Jiří se podíval na hodinky a vydechl: „Strýc Miroslav. Poprosil jsem ho, aby se stavil kvůli té chalupě…“
Lenka Čermáková změnila výraz téměř okamžitě. Vteřina stačila, aby si uhladila tvář, narovnala záda a prsty si rychle přejela rozcuchané vlasy.
„Jiříku, běž otevřít,“ poručila sladším hlasem. Potom se zle podívala na Petru. „A ty se dej do pořádku. Nebudeš dělat ostudu před lidmi.“
Petra chtěla něco odseknout, ale nestihla to. Ve dveřích už stál strýc Miroslav Urban, mladší bratr zesnulého tchána. Byl to pořád ještě statný chlap, s mazanýma očima a neodbytným zvykem strkat nos do věcí, do kterých mu vlastně nic nebylo.
„No vida,“ protáhl a přejel pohledem střepy na podlaze. „Tady se řeší domácí záležitosti ve velkém stylu?“
Lenka Čermáková se přinutila k úsměvu.
„Ale kdepak, Miroslave. Jen takové drobnosti. Pojď dál, udělám čaj.“
Miroslav Urban však očividně neměl v úmyslu předstírat, že nic neviděl. Došel ke stolu, posadil se a zadíval se na Petru, která měla oči zarudlé od pláče a tváře rozpálené horečkou i ponížením.
„Tak co se tu vlastně stalo?“ zeptal se. „Bylo vás slyšet až přes zeď.“
V tu chvíli Petře došlo, že teď se možná začne odehrávat něco, co nikdo z nich nečekal.
„Nic zvláštního,“ spěchala Lenka Čermáková ke konvici. „Petra je jen trochu nachlazená, ale domácnost se sama neudělá.“
„Trochu nachlazená?“ Miroslav pochybovačně odfrkl. „A kvůli tomu se tu řvalo, jako by hořelo?“
Petra cítila, jak se jí do tváří znovu žene horko. Styděla se, že tuhle špinavou scénu vidí někdo další. Jenže dál mlčet už nedokázala.
„Strýčku Miroslave,“ posadila se naproti němu a snažila se, aby se jí netřásl hlas, „mám osmatřicet horečku. Jen jsem poprosila, jestli bychom zavařování nemohli odložit na zítřek.“
„A co je na tom špatného?“ pokrčil rameny.
Lenka Čermáková málem upustila konvici.
„Miroslave! Ty přece víš, jak to u mě chodí. Všechno mám naplánované, všechno musí být včas. A ona…“
„Ona onemocněla,“ přerušil ji klidně. „A co má být? Zboří se kvůli tomu svět?“
Jiří se neklidně zavrtěl na židli. Poprvé od začátku celé hádky vypadal, že by se nejraději propadl.
„Strýčku, máma se jenom rozčílila, protože jí na tom záleží…“
„Rozčílila?“ Miroslav vytáhl cigarety a bez ptaní si jednu zapálil. „Mně to spíš připadá, že tu řádí jako tajfun.“
Lenka Čermáková zůstala stát s hrnkem v ruce. Takový obrat rozhodně nečekala.
„Co tím chceš říct, Miroslave?“
„Chci tím říct, že se chováš jako prodavačka na tržišti,“ odpověděl, potáhl z cigarety a pomalu vypustil kouř. „Ječíš na nemocnou holku kvůli pár rajčatům.“
„Kvůli pár rajčatům?“ Lenčin hlas se opět nebezpečně zvedl. „Celý den jsem stála na trhu a vybírala je!“
„No a?“ pokrčil rameny Miroslav. „Zítra bude taky den.“
Petra na něj zírala s upřímným úžasem. Nikdo si nikdy nedovolil mluvit s Lenkou Čermákovou takhle přímo. Dokonce i její vlastní syn se před ní většinou skláněl, jako by byl jen rohožkou u dveří.