„Poslyš, Lenko,“ Miroslav Urban odklepl popel bez rozpaků přímo na talířek, „nemyslíš, že by bylo načase začít řešit vlastní život? Pořád se vrtáš v cizím.“
„V cizím?“ Lenka Čermáková zalapala po dechu, jako by ji někdo uhodil. „Tohle je můj syn! A můj byt!“
„Tvůj syn je dospělý chlap,“ odpověděl klidně. „Vybral si ženu, založil rodinu. Jenže ty za něj pořád taháš jako za loutku na provázcích.“
Z předsíně se ozvalo opatrné zaklepání. Po chvíli následoval ženský hlas:
„Můžu dál? To jsem já, Jana…“
„Pojď, pojď,“ mávl Miroslav rukou směrem ke dveřím. „Přišla jsi akorát. Bude se hodit svědek.“
Jana Blažeková nakoukla do kuchyně, přejela pohledem převrácenou náladu v místnosti, rozházené věci i účastníky toho nečekaného rodinného soudu.
„Jejda… neruším?“
„Ty rušíš už dávno,“ procedila Lenka Čermáková podrážděně. „Pořád máš ucho přilepené ke zdi.“
Jana se okamžitě urazila.
„A to je moje vina, že jsou tady stěny jako z papíru? Když se hádáte, slyší vás celý dům.“
„Celý dům?“ zpozorněl Miroslav a v očích se mu objevila zvědavost.
„No samozřejmě,“ chytila se Jana a zjevně ji potěšilo, že má konečně posluchače. „Dagmar Pospíšilová z přízemí říká, že tady je pořád nějaké divadlo. Jeden den křičí paní Čermáková, druhý den lítá nádobí…“
„Jano!“ vyjela Lenka tak prudce, až sebou Petra cukla. „Přišla jsi sem roznášet drby?“
„Jaké drby?“ Jana si založila ruce v bok a narovnala se. „Pravda se vám nelíbí? Možná by stálo za zamyšlení, proč o vás sousedi nemluví zrovna hezky.“
Jiří Zeman zbledl jako stěna. Petra Řezníková si zakryla obličej dlaněmi. Prát rodinné špinavé prádlo před sousedkou bylo na ni příliš; připadala si, jako by ji někdo postavil doprostřed náměstí a donutil ji poslouchat vlastní ostudu.
Miroslav mezitím mlčky sledoval všechny přítomné, cigaretu držel mezi prsty a vypouštěl tenké proužky kouře. Pak se najednou pousmál, ale v tom úsměvu nebyla ani stopa veselí.
„Víš co, Lenko,“ pronesl pomalu, „my dva si teď promluvíme pořádně. A bez obecenstva.“
„O čem?“ zasyčela podezřívavě.
„O tom, co bude dál s tebou.“ Vstal od stolu a narovnal ramena. „Jiří, odveď Petru do pokoje. Ať si lehne a nabere síly. Jano, ty běž domů. My s Lenkou tu zůstaneme sami.“
„Ale já jsem chtěla jenom…“
„Řekl jsem domů.“
V jeho hlase se ozvalo něco tak pevného a neústupného, že Jana Blažeková okamžitě ztratila chuť cokoli dodávat. Zmizela z kuchyně tak rychle, jako by ji odtud odnesl průvan. Jiří se nezdržoval ani vteřinu a spěšně podepřel Petru, aby ji odvedl pryč.
Lenka Čermáková zůstala se svým švagrem sama. Stála uprostřed kuchyně, rty sevřené do tenké čárky, a v žaludku cítila nepříjemné tušení, že se za chvíli dozví něco, co nebude chtít slyšet.
„Sedni si,“ kývl Miroslav ke židli. „A přestaň ze sebe dělat mučednici. Budeme mluvit jako dospělí lidé.“
Lenka poslechla, ale seděla strnule, jako napnutá pružina. Ruce měla položené na klíně a celým tělem dávala najevo, že je připravená kdykoli vyskočit a vrátit úder.
„Tak mě dobře poslouchej, Lenko. Tvůj Radek Malý, ať odpočívá v pokoji, mě před smrtí požádal, abych na vás dohlédl. Slíbil jsem mu to. Jenže to, co tady předvádíš, už dávno není rodina. To je blázinec.“
„Já chráním svého syna!“
„Před kým? Před vlastní ženou?“ Miroslav zavrtěl hlavou. „Ta holka je slušná, pracovitá, drží se, jak může. Proč ses na ni tak zavěsila?“
„Slušná?“ odfrkla si Lenka pohrdavě. „Chce mě vyštvat z mého vlastního bytu!“
„Nesmysl. Chce jen žít v klidu se svým mužem. To ty jim nedopřeješ ani jedinou klidnou minutu.“
Lenka prudce vstala a začala přecházet po kuchyni sem a tam.
„Miroslave, ty tomu nerozumíš! Jiří je všechno, co mi zůstalo. Celý život jsem obětovala jemu!“
„Právě. Obětovala,“ řekl tvrdě. „A teď čekáš, že on prožije tvůj život místo tebe?“
Ta věta ji zasáhla přesně tam, kde byla nejzranitelnější. Lenka se zastavila u linky, jako by narazila do neviditelné zdi. V očích se jí objevily slzy, které se marně snažila zadržet.
„A co mi podle tebe zbývá?“ zašeptala. „Je mi osmapadesát. Jsem sama…“
„Sama jsi proto, že sis to tak vybrala,“ odpověděl Miroslav neúprosně. „Pamatuju si moc dobře, jak se o tebe po Radkově smrti zajímali muži z okolí. Ne jeden. Jenže tys všechny odehnala. Pořád jsi opakovala, že Jiří žádného nevlastního otce nepotřebuje.“
„A měla jsem pravdu!“
„Měla?“ zvedl obočí. „Syn vyrostl, oženil se a má vlastní život. A ty? Sedíš tady, dusíš se vztekem a nenávidíš celý svět kolem sebe.“
Lenka se tiše rozvzlykala. Miroslav ji však tentokrát nelitoval. V jeho tváři nebyla krutost, spíš únava člověka, který už příliš dlouho mlčel.
„Máš vzdělání. Ruce ti neupadly. Mohla jsi pracovat, mohla sis zařídit vlastní život, mohla ses s někým seznámit. Jenže ne. Bylo jednodušší přisát se k synovi a pomalu otravovat vzduch v jeho domácnosti.“
„Jsi bezcitný…“
„Ne. Říkám ti pravdu.“ Miroslav se naklonil blíž. „A řeknu ti ještě něco. Jestli se nevzpamatuješ, zůstaneš úplně sama. Jiří to dřív nebo později neunese, vezme Petru a odejdou. A co pak? Budeš tady dožívat sama mezi těmihle stěnami?“
V kuchyni se rozhostilo těžké ticho. Lenka stála uprostřed místnosti, objímala se pažemi, jako by jí byla zima, a po tvářích jí stékaly tiché slzy.
Ve vedlejším pokoji zatím Jiří pomáhal Petře ulehnout.
„Lehni si, miláčku,“ řekl tiše a upravil jí polštář. „Musíš srazit tu teplotu.“
Petra ho poslechla, ale nepustila jeho ruku. Držela se ho pevně, jako by se bála, že když ho pustí, všechno se znovu rozpadne.
„Jiří, já už takhle nemůžu,“ vydechla vyčerpaně. „Každý den hádka, každý den jsem já ta špatná. Ať se stane cokoli, vina je vždycky na mně…“
„Vydrž ještě chvilku,“ pohladil ji po vlasech. „Brzy se odstěhujeme.“
„Kdy je to brzy?“ podívala se na něj se zoufalou naléhavostí. „Mluvíme o tom už rok a pořád jsme na stejném místě.“
Jiří si zhluboka povzdechl. Dobře věděl, že takhle se žít nedá. Jenže matka pro něj byla něco nedotknutelného. Jak ji mohl opustit, když byla sama?
„Víš,“ řekla Petra po chvíli a upřeně se mu zadívala do tváře, „Miroslav má pravdu. Tvoje maminka není bezmocná stařenka. Je to silná žena, která si jen zvykla všechny řídit.“
„Petro, prosím, nezačínej…“
„Musím,“ přerušila ho tiše, ale pevně. „Jestli s tím něco neuděláme, zničí nás. Podívej se na sebe. Bojíš se před ní říct i obyčejnou větu navíc.“
Jiří sklopil oči. Někde hluboko uvnitř věděl, že jeho žena mluví pravdu. Přiznat si to však znamenalo připustit, že matku zklamal. A to nedokázal.
Z kuchyně k nim doléhaly tlumené hlasy; Miroslav Urban zjevně ještě neskončil a chystal se říct Lence Čermákové to nejdůležitější.