„Poslouchej mě teď dobře, Lenko,“ zazníval z kuchyně klidný, ale neústupný hlas Miroslava Urbana. „Napadlo mě jedno řešení. Na chalupě je volno. Dům je slušný, všechno potřebné tam máš. Přestěhuj se tam aspoň na léto. Odpočineš si, srovnáš si hlavu, nebudeš pořád zavřená ve městě.“
„Takže mě vyhazuješ?“ ozvala se Lenka Čermáková dotčeně.
„Nevyhazuju tě. Nabízím ti cestu, jak z toho ven,“ opravil ji Miroslav. „Ta chalupa patří tobě. Radek Malý ji na tebe přepsal ještě za života. Můžeš tam bydlet, starat se o zahradu, chodit za sousedkami, mít svůj klid. A mladým konečně dopřej, aby žili bez toho, že jim budeš neustále stát za zády.“
Lenka si hřbetem ruky setřela slzy a na okamžik se zamyslela.
„A co když mě budou potřebovat?“
„Když tě budou potřebovat, zavolají ti a ty přijedeš,“ řekl Miroslav bez váhání. „Ale přijedeš proto, že tě pozvali. Ne proto, že sis sama usmyslela, že musíš všechno kontrolovat.“
Nabídka v sobě měla něco lákavého, i když si to Lenka nerada připouštěla. Na chalupě skutečně znala několik žen, se kterými se dalo posedět u kávy, zahrát si karty a probrat všechno od počasí až po cizí domácnosti. Ve městě na ni čekaly jen čtyři stěny, dusno v bytě a nekonečné třenice s Petrou.
„Dobře,“ pronesla nakonec po dlouhém mlčení. „Zkusím to. Ale jen na měsíc.“
Jenže ten měsíc nic nezměnil. Když se Lenka Čermáková vrátila, byla ještě jedovatější a náročnější než před odjezdem. Jako by jí pobyt mimo byt nepřinesl uklidnění, ale naopak rozdmýchal všechnu nahromaděnou křivdu.
Sotva překročila práh, spustila:
„Tam mi to došlo. Vy jste se mě prostě chtěli zbavit! Mysleli jste si, že stará hloupá ženská odjede na chalupu a nechá vás na pokoji?“
Petra Řezníková ji přivítala v předsíni beze slova. Tři týdny bez hádek pro ni byly skoro jako zázrak. Jiří se během té doby uvolnil, začal se znovu usmívat, dokonce spolu stihli na víkend odjet k moři. Teď se ale všechno začalo vracet do starých kolejí.
Petra však měla něco, o čem zatím nikomu neřekla.
Dvě čárky na těhotenském testu uviděla už před týdnem. Nejdřív tomu odmítala uvěřit, a tak si udělala druhý. Výsledek byl stejný. Byla těhotná. Po tolika letech čekání, nadějí a zklamání se to konečně stalo.
S Jiřím se o dítě snažili tři roky. Lékaři jen krčili rameny. Podle vyšetření bylo všechno v pořádku, ale těhotenství nepřicházelo. A pak se to podařilo právě ve chvíli, kdy doma na pár týdnů zavládl klid.
„Jiří,“ zašeptala večer manželovi, „musím ti něco říct.“
„Co se stalo?“ odtrhl oči od televize.
Petra se nadechla.
„Čekám dítě.“
Jiří zůstal sedět jako přikovaný, ovladač sevřený v ruce. Teprve po chvíli se k ní pomalu otočil.
„Myslíš to vážně?“
„Úplně vážně. Dělala jsem si test dvakrát.“
V další vteřině ji sevřel v náručí tak pevně, až se jí skoro nedostávalo dechu.
„Petro… to není možné! Konečně! Já jsem tak šťastný!“
„Tiše,“ napomenula ho a rychle pohlédla ke dveřím. „Uslyší tě matka.“
„No a? Vždyť bude mít vnouče. Z toho přece musí mít radost.“
Petra jen zavrtěla hlavou. Znala Lenku mnohem líp, než si Jiří dokázal připustit.
„Nejdřív půjdu k lékaři. Potřebuju vědět, že je všechno v pořádku. Potom jí to řekneme.“
Jenže v malém bytě se tajemství dlouho neutají. O týden později se Petra vrátila od gynekologa s potvrzením těhotenství a Lenka Čermáková už na ni čekala v kuchyni. Seděla u stolu s tvrdým, nečitelným výrazem.
„Tak co, už sis to uhnala?“ vyštěkla místo pozdravu.
Petra zůstala stát.
„Co tím myslíte?“
„Nedělej ze sebe hloupou,“ odsekla Lenka. „Vidím, jak ti bývá ráno špatně. Mléka se ani nedotkneš. Takže jsi v tom, že?“
Petra beze slova přešla k lednici a vytáhla láhev vody. Prsty se jí třásly tak, že málem neodšroubovala víčko.
„Myslíš si, že teď se před tebou všichni posadí na zadek?“ pokračovala tchyně. „Že budu chodit po špičkách, aby se náhodou miminku něco nestalo?“
„Lenko, je to vaše vnouče…“
„Moje vnouče?“ Lenka pohrdavě odfrkla. „A kdo mi zaručí, čí to dítě vůbec je? Třeba sis ho pořídila se sousedem a teď to chceš hodit na mého syna.“
Ta věta Petru zasáhla hůř než facka. Zbledla a chytila se hrany stolu, aby se udržela na nohou.
„Jak si něco takového můžete dovolit…“
„Úplně jednoduše!“ Lenka se zvedla a výhružně se nad ní naklonila. „Tři roky jste manželé a nic. Byla jsi k ničemu. A najednou, zrovna když se ti to hodí, otěhotníš? To je zatraceně podezřelé.“
V předsíni v tu chvíli klaply dveře. Jiří se vrátil z práce.
„Mami, jsem doma! Petro, kde jsi?“
„Tady jsme,“ zavolala Lenka hlasitě. „Probíráme tu radostnou novinu!“
Jiří vešel do kuchyně a okamžitě pochopil, že je zle. Petra stála bledá, sotva se držela, zatímco jeho matka se tvářila téměř vítězoslavně.
„Co se tu děje?“
„Děje se to, synku, že tvoje ženuška z nás brzy udělá babičku a dědečka,“ pronesla Lenka s jedovatým úsměvem.
Jiřimu se rozzářila tvář.
„Petro! Tys jí to řekla?“
„Neřekla,“ skočila mu do řeči matka. „Došlo mi to samotné. A rovnou vám oznamuju, že ode mě žádnou pomoc čekat nemusí. Ať si svoje problémy řeší sama.“
„Mami, co to povídáš?“ Jiří na ni nevěřícně hleděl. „Vždyť je to naše dítě!“
„Naše?“ obrátila se k němu prudce. „Jiří, prober se. Copak nechápeš, že tě chce chytit do pasti? Porodí a bude tě mít navždycky v hrsti.“
Petra už to nevydržela. Slzy jí vytryskly z očí tak prudce, že se ani nesnažila je zadržet.
„Já… já už takhle nemůžu…“ vydechla a vyběhla z kuchyně.
Jiří se za ní chtěl okamžitě rozběhnout, ale Lenka ho zadržela.
„Stůj! Ať si popláče. Třeba jí to konečně dojde.“
„Mami, uvědomuješ si vůbec, co děláš?“ vybuchl Jiří. „Je ve stresu. Můžeš ublížit jí i dítěti!“
„Jakému dítěti?“ Lence zledověl hlas. „Jiří, vzpamatuj se. Ta ženská tě vodí za nos.“
V té chvíli se v něm něco definitivně přetrhlo. Podíval se na matku, na její zlostí zkřivenou tvář, a poprvé naplno pochopil, že dál už to nejde.
„Mami,“ řekl tiše, ale s pevností, kterou u něj dlouho nikdo neslyšel, „zítra s Petrou odjíždíme.“
Lenka strnula.
„Kam jako?“
„K moři. Do klidného letoviska,“ odpověděl Jiří a ani na okamžik neuhnul pohledem. „Mám to zařízené.“