— To si ze mě snad děláš legraci?! Dřu ve dvou zaměstnáních a ještě mám živit tvoje příživníky! — vybuchla jsem.
Tereza Tkadlecová se po dlouhém dni bezvládně sesunula na pohovku a konečky prstů si třela spánky. Nejdřív osm hodin v kanceláři, potom další čtyři hodiny účetnictví u známého podnikatele. Takový režim táhla už třetím rokem. Byt byl tichý, jen z kuchyně se ozývalo jednotvárné hučení lednice.
V předsíni bouchly vchodové dveře. Miroslav Kratochvíl se vrátil domů. Tereza ani nezvedla hlavu, jen dál unaveně masírovala bolestivá místa u spánků. Její muž zamířil rovnou do kuchyně a za chvíli se odtud neslo cinkání talířů a příborů.
— Terezo, dáš si večeři? — zavolal Miroslav z kuchyně.
— Nemám hlad, — odpověděla, aniž by otevřela oči.
Byli svoji sedm let. Sedm roků, které začaly nadějemi, sliby a vírou, že spolu zvládnou všechno. Jenže z toho postupně zůstaly nekonečné hádky, ticho po výčitkách a věci, o nichž se raději nemluvilo. Tereze se vybavil jejich svatební den. Jak šťastní tehdy byli. Miroslav jí sliboval, že při ní bude stát a ochrání ji před vším zlým. Kde se ty sliby ztratily?
Byt zdědila Tereza po babičce ještě před svatbou. Dva pokoje, slušná čtvrť, z oken výhled do parku. Střežila si ten domov skoro úzkostlivě, protože to byla jediná pevná jistota, kterou v životě měla.
V pojišťovně dostávala výplatu pravidelně, ale žádné velké peníze to nebyly. Právě proto si po večerech brala práci navíc.
Miroslav vešel do obýváku s talířem těstovin.
— Zase jsi byla v práci do noci? — zeptal se a usadil se do křesla naproti ní.
— A co mám podle tebe dělat? Víš přece, že šetříme na rekonstrukci. A taky bych jednou chtěla normální dovolenou, ne pořád jen víkendy u tvojí mámy na chalupě.
Jakmile padla zmínka o jeho matce, Miroslavovi zacukalo ve tváři. Marie Malířová byla kapitola sama pro sebe. Tchyně k nim chodila pravidelně, pokaždé si stěžovala na zdraví, na nedostatek peněz a na to, jak se jí špatně žije. A každá taková návštěva končila stejně: Miroslav jí podstrčil peníze.
— Mimochodem, máma zítra přijede, — prohodil jakoby nic.
Tereza prudce otevřela oči.
— Zase? Vždyť tu byla před dvěma týdny!
— Co mám dělat? Zlobí ji tlak, chce zajít k doktorovi.
— K lékaři může jít i u sebe, — zamumlala Tereza podrážděně.
Miroslav s nelibostí odložil talíř.
— Terezo, je to moje matka. Opravdu je takový problém projevit trochu pochopení?
Pochopení… Tereza se hořce pousmála. Za těch sedm let Miroslav vystřídal pět zaměstnání. Jednou byl šéf hlupák, podruhé kolektiv nestál za nic, potřetí byla mzda směšná. Teď pracoval jako prodejce v autosalonu, ale už i tam si začínal stěžovat.
Vtom zazvonil Miroslavův telefon. Podíval se na displej a hned odešel do chodby. Tereza zpozorněla. Volala Aneta Kovářová, jeho sestra. To byla další nekonečná historie. Dvaatřicet let, dvě děti od dvou různých mužů, dluhy, splátky a věčné potíže. A řešení měla vždycky stejné: zavolat staršímu bratrovi.
Miroslav se po chvíli vrátil do pokoje s provinilým výrazem. Tereze stačil jediný pohled, aby pochopila, o co jde.
— Kolik? — zeptala se otupěle.
— Terezo, neber to hned takhle… Aneta je teď ve složité situaci. Děti nastupují do školy a její bývalý zase poslal alimenty pozdě.
— Ptám se, kolik, Miroslave.
— Dvacet tisíc. Ale slíbila, že to do měsíce vrátí!
Tereza vyskočila z pohovky. Ruce se jí třásly vztekem.
— Do měsíce? Jako minule? A předtím snad ne?