— Miroslave, jak dlouho tohle mám ještě snášet?!
— Terezo, uklidni se. Vždyť je to moje rodina!
— Rodina? — hlas se jí zlomil. — A já jsem tedy co? Dřu ve dvou zaměstnáních, odkládám každou korunu stranou, zatímco tvoje sestra si klidně nepracuje pořádně a žije z našich peněz?
— Aneta pracuje! — pokusil se ji Miroslav hájit.
— Kde přesně? Co je to za práci? Pár hodin za pultem? Miroslave, Aneta je zdravá ženská, má ruce i nohy, tak ať si jde vydělat sama!
Miroslav se zachmuřil.
— Ty to nechápeš. Aneta má děti…
— Děti má půlka republiky! A to snad znamená, že mají všichni žít z cizích kapes?
V tu chvíli se Tereze vybavil minulý měsíc. Tehdy Miroslav své sestře také „půjčil“ patnáct tisíc. Ještě předtím poslal deset tisíc matce. Začala v duchu sčítat a najednou jí vyšlo, že za poslední rok jeho příbuzní vytáhli z jejich domácnosti přes dvě stě tisíc. A zpátky se nevrátila ani koruna.
Druhý den, přesně jak Miroslav oznámil, dorazila Marie Malířová. Na ženu, která si ještě nedávno stěžovala na tlak, vypadala až nápadně svěže. Tváře měla zrůžovělé, na sobě nové šaty a vlasy upravené jako od kadeřnice.
— Terezko, ty jsi nějaká pohublá, — pronesla hned ve dveřích. — Vůbec se nešetříš.
Tereza neodpověděla. Mlčky prostírala stůl. Tchyně se pohodlně usadila a téměř okamžitě spustila svůj obvyklý nářek.
— Ach, dneska je všechno tak těžké. Ceny lezou nahoru, důchod sotva stačí. Už jsem si říkala, že bych si snad našla nějakou drobnou práci…
Miroslav zareagoval bez váhání.
— Mami, prosím tě, jaká práce v tvém věku? My ti pomůžeme.
Tereza postavila konvici na stůl tak prudce, až to zadunělo. Marie i Miroslav k ní překvapeně zvedli oči.
— Čím přesně pomůžeme, Miroslave? — zeptala se ledově. — Nám samotným peníze sotva vycházejí.
— Terezo! — ohradil se manžel dotčeně.
— Co „Terezo“? Paní Malířová, nezlobte se, ale my se sami plácáme od výplaty k výplatě. Pracuju na dvou místech jen proto, abychom vůbec něco ušetřili.
Tchyně stáhla rty do úzké čárky.
— Za našich časů si ženy svých mužů vážily. A rodina pro ně byla na prvním místě.
— Za vašich časů muži rodinu živili, — odsekla Tereza. — Neseděli manželkám na krku.
Miroslav zrudl až ke kořínkům vlasů.
— Terezo, co si to dovoluješ?
— Říkám jen pravdu. Za poslední rok jsi třikrát změnil práci, Miroslave. A pokaždé z vlastní vůle.
— To není pravda! — začal se bránit.
— Promiň, máš pravdu. Naposledy tě vlastně vyhodili, protože jsi tam skoro nechodil.
Marie Malířová spráskla ruce.
— Miroslávku, co to o tobě povídá?
— Mami, Tereza všechno zveličuje…
— Zveličuju? — Tereza vytáhla ze skříňky složku s účty. — Tady jsou doklady za posledního půl roku. Všechno placené z mojí karty. A tady je výpis ze společného účtu. Za celý rok tam Miroslav poslal čtyřicet tisíc. Čtyřicet. Za dvanáct měsíců.
Tchyně zůstala na papíry mlčky zírat. Pak zvedla pohled ke snaše.
— Ale Miroslav přece doma pomáhá…
Tereza se krátce zasmála. Ostře a hořce.
— Pomáhá? Paní Malířová, kdy váš syn naposledy uvařil večeři? Kdy vypral prádlo? Kdy vzal do ruky vysavač?
Večer, když Marie Malířová konečně odešla, se na celý byt sneslo dusivé ticho.