Miroslav se usadil v křesle a strnule hleděl na obrazovku, jako by v televizi běželo něco nesmírně důležitého. Tereza mezitím sklízela ze stolu talíře a dělala všechno pro to, aby se na manžela nemusela podívat.
— Proč jsi to musela vytahovat zrovna před mojí mámou? ozval se po chvíli Miroslav.
Tereza položila příbor do dřezu o něco hlasitěji, než bylo nutné.
— A proč má tvoje matka pocit, že může rozhodovat o našem životě?
— Terezo, chápu, že jsi unavená. Ale takhle se to přece nedělá…
— Co přesně se nedělá? Říkat pravdu? Miroslave, já už takhle dál nemůžu. Každý měsíc je to stejné. Jednou něco potřebuje tvoje matka, podruhé tvoje sestra…
Miroslav vstal a přešel k ní.
— Je to jen přechodné období. Najdu si pořádnou práci, uvidíš.
— Kdy? Kdy už konečně přijde ta tvoje „pořádná práce“? A jak dlouho v ní vydržíš tentokrát? Měsíc? Dva?
V jeho očích se mihl uražený výraz.
— Takže ty mi vůbec nevěříš?
Tereza si vyčerpaně sedla na židli.
— Já už jsem z toho věření unavená, Miroslave. Unavuje mě pořád doufat. Unavuje mě táhnout všechno sama a tvářit se, že je to v pořádku.
Tu noc nezamhouřila oka. Ležela na zádech, dívala se do stropu a v hlavě si přehrávala vlastní život. Bylo jí dvaatřicet. Sedm let z toho strávila v manželství. A co ji čekalo dál? Dalších sedm let dřiny za dva? Nebo za tři, když k tomu připočítá nekonečné „půjčky“ jeho příbuzným?
Ráno vstala s jasným rozhodnutím. U snídaně položila hrnek na stůl a klidným hlasem řekla:
— Miroslave, musíme si vážně promluvit.
Zvedl k ní podezíravý pohled.
— O čem zase?
— O penězích. O tvojí rodině. A o nás dvou.
Tereza vytáhla papír, který večer předtím popsala částkami a daty. Byly na něm všechny dluhy Miroslavových příbuzných.
— Podívej se na to. Za poslední dva roky si tvoje matka „půjčila“ sto dvacet tisíc korun. Aneta Kovářová sto osmdesát tisíc. Dohromady tři sta tisíc. Tři sta tisíc, Miroslave. To není drobnost, to je obrovská suma.
Miroslav přejel očima seznam a jeho obličej postupně potemněl.
— Odkud máš ta čísla?
— Zapisuju si to. Každou korunu. Víš, kolik z toho vrátily? Nic. Ani korunu.
— Terezo, ale příbuzní se přece někdy dostanou do těžké situace…
— Do těžké situace se dostane každý. Jen mi vysvětli, proč mám jejich problémy platit já. Proč moji rodiče dvakrát přemýšlejí, než mi vůbec zavolají, když něco potřebují, zatímco ti tvoji se chovají, jako by na moje peníze měli nárok?
Miroslav neodpověděl. Tereza však ještě neskončila.
— Rozhodla jsem se. Odteď tvoji příbuzní neuvidí ani korunu z našich peněz. A jestli z rozpočtu znovu vezmeš něco bez mého souhlasu, podám žádost o rozvod.
Miroslav zbledl.
— Ty… to myslíš jako vtip?
— Nikdy jsem nebyla vážnější. Miluju tě, Miroslave. Ale odmítám být dál dojnou krávou pro celou tvoji rodinu.
Vyskočil od stolu tak prudce, až židle zaskřípala po podlaze.
— Takže ultimátum?
— Říkej tomu, jak chceš. Já už to snášet nebudu.
Miroslav vyrazil z kuchyně a za chvíli práskly vchodové dveře. Tereza zůstala sedět u stolu a dívala se z okna na déšť, který se právě spustil.
Asi za hodinu jí volala Aneta Kovářová. Tereza telefon nezvedla. Krátce nato se na displeji objevilo jméno Marie Malířové. I ten hovor nechala bez odpovědi. Teprve večer se domů vrátil Miroslav. Byl rozzuřený a bylo z něj cítit alkohol.
— Spokojená? doslova vyplivl ode dveří. — Dosáhla jsi svého. Máma skončila v nemocnici a ségra má záchvat.
— To je jejich problém, odpověděla Tereza tiše.
— Ty jsi… ty jsi obyčejná sobkyně!
— Možná. Ale sobkyně, která chce rozhodovat o vlastních penězích.
Miroslav se k ní pomalu přiblížil, tvář staženou vztekem.