„Byt po rozvodu připadne tobě, ale bydlet v něm bude moje matka,“ oznámil jí manžel a koutky úst mu zkřivil posměšný úšklebek.
Petra Čermáková pomalu odložila kalkulačku, na níž ještě před chvílí přepočítávala rodinné výdaje. V obýváku se rozhostilo ticho, až nepříjemně zvonivé. Za oknem březnové slunce ozařovalo střechy Olomouce, jenže v místnosti panovalo šero. Karel Bednář před rozhovorem schválně zatáhl závěsy.
„Jak to myslíš, že tvoje matka bude bydlet v MÉM bytě?“ Petra vytáhla ze složky dokumenty a položila je před sebe. „Karle, uvědomuješ si vůbec, jak nesmyslně to zní?“
„Je to naprosto ROZUMNÝ návrh,“ opřel se pohodlně do křesla a přehodil nohu přes nohu. „Na papíře bude byt tvůj. Úředně, podle všech pravidel. Jenže máma už není nejmladší a potřebuje dohled. Já za ní budu denně chodit, pomáhat jí. Všichni tím získáme. Ty dostaneš byt, jak ti náleží, a máma bude nablízku.“
Petra si ho mlčky prohlížela. Za patnáct let manželství se naučila v jeho větách hledat to, co neříkal nahlas. Karel něco skrýval. A to „něco“ mělo téměř jistě spojitost s penězi.
„Marie Malířová si ve svém dvoupokojovém bytě v Plzni žije úplně bez potíží,“ pronesla klidně. „Je jí dvaasedmdesát, chodí na nordic walking a v místním kulturním domě vede kurz pletení. O jaké péči to tu mluvíš?“
„Do toho ti nic není!“ vyštěkl Karel. „Rozhodl jsem se tak a hotovo. Dohodu o rozvodu podepíšeš s touhle podmínkou. Jestli ne, nedostaneš nic. Budu se s tebou soudit roky, protáhnu tě všemi instancemi, až toho budeš mít dost.“
Petra sáhla po zápisníku a začala psát. Karel sebou nervózně trhl.
„Co si tam čmáráš?“
„Počítám,“ odpověděla stručně. „Tvůj plat vedoucího manažera ve stavební firmě: čtyřicet tisíc korun… promiň, pětačtyřicet tisíc. Můj příjem hlavní ekonomky: dvaadvacet tisíc pět set. Za patnáct let manželství jsem do společného rozpočtu vložila…“
„A co jako?“ vyskočil z křesla. „Tři roky jsi přece nepracovala, když byla Eliška Doležalová malá!“
„Dva roky a sedm měsíců,“ opravila ho Petra. „A i během rodičovské jsem na dálku vedla účetnictví třem živnostníkům. Měsíčně mi to dělalo sedm a půl tisíce. Mám všechny účtenky, každá platba je dohledatelná.“
„Ty ses z těch čísel úplně zbláznila!“ začal Karel přecházet po pokoji. „Jaké účtenky? Jaké převody? Byli jsme přece RODINA!“
„Ano, byli,“ přikývla Petra. „Právě proto jsem si zapisovala každou korunu. Víš, kolikrát si od nás tvoje matka ‚půjčila‘ a nikdy peníze nevrátila? Sedmatřicetkrát. Celkem dvě stě deset tisíc sedm set padesát korun.“
Karel se zastavil uprostřed místnosti. Tvář mu zrudla do temně karmínového odstínu.
„Neopovažuj se takhle mluvit o mojí mámě! Pomáhala nám s Eliškou!“
„Za patnáct let čtrnáctkrát,“ otočila Petra stránku v zápisníku. „Dohromady dvaačtyřicet dní. Když vezmu průměrnou cenu hlídání v Olomouci, vychází to přibližně na třicet jedna tisíc pět set korun. Zůstává tedy dluh sto sedmdesát devět tisíc dvě stě padesát korun.“
„Ty… ty jsi nějaké MONSTRUM,“ vydechl Karel. „Kdo si v rodině vede takovou statistiku?“
„Já. Protože jsem ekonomka. A taky proto, že jsem si všimla zvláštní pravidelnosti. Tvojí matce vždycky došly peníze dva nebo tři dny před tvými ‚firemními večírky‘. Vzpomínáš na ten srpen, kdy nutně potřebovala padesát tisíc na ‚operaci‘? O dva dny později sis koupil nové hodinky. Breitling Navitimer, model AB0127, cena padesát tři tisíc korun.“
Z pokoje vykoukla jejich dcera Eliška Doležalová.
„Mami, tati, proč křičíte?“
„Běž si dodělat úkoly, zlatíčko,“ řekl Karel spěšně. „My jenom… něco probíráme.“
Jakmile se za dívkou zavřely dveře, otočil se znovu k manželce.
„Dobře, chceš pravdu? Máma prodává svůj byt v Plzni. Kupci už jsou domluvení a nabídli slušnou cenu — tři miliony korun. Jenže někde bydlet musí, ne? Tak bude bydlet v našem… vlastně ve tvém bytě.“