„Proč chce Marie Malířová ten byt vlastně prodávat?“ zeptala se Petra Čermáková a znovu si něco poznamenala.
Karel Bednář uhnul očima.
„Na stará kolena chce cestovat. Vždycky po tom toužila.“
Petra beze spěchu otevřela notebook a začala něco vyhledávat.
„Zvláštní. Tady má profil na sociální síti. Poslední příspěvek je ze včerejška: ‚Dopletla jsem nový pléd do obýváku. Ještě že nikam nemusím, doma je nejlíp.‘ A za posledních pět let ani jediná zmínka o cestování.“
„Ty šmíruješ moji matku?“ vybuchl Karel.
„Ne. Sleduju fakta,“ odsekla Petra ostře. „A ta fakta mi říkají, že mi lžeš. Komu mají připadnout ty tři miliony? Tobě?“
Karel zmlkl. Ruce sevřel v pěst, pak je zase pomalu povolil. Petra však pokračovala dál:
„Už tři měsíce chodíš domů pozdě. Jenže ne kvůli práci. Ověřila jsem si to. Tvoje vstupní karta tě z kanceláře odhlašuje v šest večer, ale doma se objevíš kolem jedenácté. Pět hodin, Karle. Kam mizí?“
„Do toho ti nic—“
„Naopak. Týká se mě to, protože utrácíš naše společné peníze. Za tři měsíce odešlo z kreditní karty sto dvacet tisíc korun. Restaurace, dárky, hotel Metropol — apartmá, celkem šestkrát.“
„Odkud…“ začal Karel, ale v půli věty se zarazil.
„Zapomněl jsi, kdo u nás vede domácí účetnictví?“ Petra otevřela další soubor. „Mám přístup ke všem účtům. Vidím každou platbu. Tady třeba nákup v klenotnictví v centru Olomouce — nejdřív čtyřicet tisíc, pak necelých osmatřicet. Diamantové náušnice. Mně jsi takové nikdy nekoupil. Elišce Doležalové taky ne.“
„Třeba jsem je koupil mámě!“ vyhrkl.
„Marie Malířová nenosí náušnice nejméně deset let. Má alergii na kov,“ odpověděla Petra klidně. „Říkala mi to sama. A ne jednou. Tak komu byly určené, Karle?“
Karel se těžce sesunul zpátky do křesla.
„Někdo… je. Ale není to tak, jak si myslíš!“
„Já si nic nemyslím. Já to vím. Kristýna Kratochvílová, osmadvacet let, obchodní manažerka ve vaší firmě. Výška sto sedmdesát pět. Váha přibližně šedesát kilo. Velikost oblečení čtyřicet šest. Má ráda italskou kuchyni a bílé polosladké víno.“
„Ty sis najala soukromého detektiva?“ vykoktal Karel.
Petra jen pokrčila rameny.
„Na co? Stačí se podívat na tvoje útraty. Restaurace Italia — osm návštěv, pokaždé účet pro dva, pokaždé stejné víno. Dámské šaty velikosti čtyřicet šest, značka Valentino — dárek k třiadvacátému únoru. Divné datum pro dárek, dokud člověk nezjistí, že Kristýna má ten den narozeniny. Veřejná informace na vašem firemním webu.“
Karel si hřbetem ruky otřel zpocené čelo.
„No a co? Ano, něco spolu máme. Ale to neznamená, že ti nechám byt!“
„Ten byt mi podle zákona zůstane tak jako tak,“ řekla Petra bez zvýšení hlasu. „Je psaný na mě. Dostali jsme ho od mých rodičů jako svatební dar. Ty tam máš jen trvalé bydliště. Mnohem zajímavější ale bude dělení ostatního majetku.“
Otevřela další složku.
„Protože jsem si spočítala tvoje skutečné příjmy, Karle.“
„Co má znamenat ‚skutečné‘?“
„Oficiálně bereš čtyřicet až pětačtyřicet tisíc korun měsíčně. Jenže průměrně utratíš osmdesát tisíc. Rozdíl je pětatřicet tisíc za měsíc. Ročně to dělá čtyři sta dvacet tisíc. Odkud ty peníze jsou?“
„Prémie, odměny…“
„Všechny oficiální prémie jdou přes účetnictví. Loni jsi dostal odměny dohromady za sedmdesát pět tisíc korun. Nic víc. Zůstává nám tedy tři sta čtyřicet pět tisíc ročně, které neumíš vysvětlit.“
Karel zbledl.
„Tohle mi nemáš jak dokázat.“
„Já ani nemusím nic dokazovat sama. Při rozvodu stačí předložit tyhle výpočty a požádat, aby se při vypořádání nebraly v úvahu jen tvoje oficiální příjmy, ale i ty reálné. Soud si vyžádá finanční znalecký posudek. A myslím, že tvoje vedení by hodně zajímalo, kde bere hlavní nákupčí takové peníze navíc.“
„Ty… ty mě vydíráš?“
„Ne. Já pracuju s čísly.“ Petra natočila obrazovku víc k sobě. „Podívej se. Za poslední rok vaše firma nakoupila stavební materiál za padesát milionů korun. A u těch zakázek jsem si všimla jedné velmi nepříjemné věci.“