„Ceny jsou tam v průměru o tři až čtyři procenta vyšší než běžná tržní hladina,“ pokračovala Petra klidně. „To dělá přeplatek zhruba milion a půl až dva miliony korun. A pokud bychom připustili, že se ti z té částky vracela třeba pětina jako provize…“
„DOST!“ zařval Karel tak hlasitě, až sebou trhla sklenička na stole. „Co po mně vlastně chceš?“
Petra laptop pomalu zaklapla. Pak zvedla oči a zadívala se na manžela s takovou soustředěností, jako by právě teď přišla na řadu nejdůležitější položka v celé bilanci.
„Spravedlivé řešení. Rozvod bez podmínek a bez průtahů. Byt zůstane mně a Elišce Doležalové, protože mi stejně patří. Výživné budeš platit podle zákona — čtvrtinu svého oficiálního platu. A tvoje matka se do mého bytu nestěhuje.“
Karel sevřel čelisti.
„A když na to nepřistoupím?“
„Potom tyhle podklady nedostane jen soud,“ odpověděla Petra bez zvýšení hlasu. „Pošlu je i vašemu generálnímu řediteli. Pan Václav Čermák si na čisté finance potrpí. Pamatuješ, jak dopadl Josef Tesař, když se přišlo na to, že z pokladny zmizelo sedm set padesát korun?“
Karel vyskočil ze židle a začal přecházet po pokoji sem a tam, jako zvíře zavřené v kleci.
„Ty mě zničíš! Mám práci, jméno, pověst… mám mámu…“
„Tvoje máma za svůj byt dostane tři miliony korun a může z nich slušně žít,“ řekla Petra. „Tedy pokud jí je nevezmeš. Protože přesně to byl plán, ne? Prodat její byt, peníze si nechat na nové bydlení pro sebe a Kristýnu Kratochvílovou a Marii Malířovou nastěhovat sem. Ke mně. Velmi elegantní. Jenže ti to nevyjde.“
Vtom se ozval zvonek.
Karel sebou cukl.
„Kdo to je?“
„Tvoje matka,“ oznámila Petra a vstala. „Pozvala jsem ji na čaj. A také jí hodlám něco vysvětlit.“
„NE!“ Karel se vrhl ke dveřím, ale Petra už mačkala kliku.
Do předsíně vstoupila Marie Malířová, sundávala si kabát a usmívala se, aniž tušila, do čeho právě přichází.
„Petruško, děvenko, děkuju za pozvání! Karle, ty jsi taky doma? To je milé.“
„Mami, možná teď není nejlepší chvíle…“ začal Karel chvatně, ale Petra mu nedovolila pokračovat.
„Marie Malířová, pojďte prosím do obýváku. Musíme si promluvit o něčem zásadním. Týká se to vašeho bytu v Plzni.“
Starší žena překvapeně pozvedla obočí.
„Mého bytu? A co s ním má být?“
„Karel tvrdí, že ho chce prodat za tři miliony.“
„PRODAT?“ Marie zbledla a automaticky si přitiskla ruce k hrudi. „Vždyť jsem tam prožila celý život! Mám tam kamarádky, náš pletací kroužek, ordinaci hned za rohem… Karle, co je to za nesmysl?“
Karel zrudl až ke kořínkům vlasů.
„Mami, já jen… to se nějak špatně pochopilo…“
„Tady se nepochopilo špatně vůbec nic,“ vložila se Petra a vytáhla ze složky několik listů. „Tohle je kopie předběžné kupní smlouvy k vašemu bytu. Podpis je padělaný, ale rukopis se tomu vašemu podobá až nápadně. Karel si dal práci. Zřejmě si to předem nacvičil.“
„Cože?“ Marie Malířová se chytila za srdce. „Karle, je to pravda?“
„Mami, já ti všechno vysvětlím…“
„A rovnou jí vysvětli i to,“ dodala Petra, „kam zmizely peníze, které sis od nás půjčoval údajně na její potřeby. Dvě stě deset tisíc sedm set padesát korun. Léky, zákroky, léčba, rehabilitace… Jenže vaše maminka, jak se zdá, o těch půjčkách neměla ani ponětí.“
„Karle Bednáři!“ Marie vstala pomalu, ale v jejím hlase zaznělo něco ostrého a tvrdého. „Ty jsi své ženě lhal, že potřebuješ peníze kvůli mně?“
„Mami, ono to nebylo takhle…“
„A jak tedy?“ dupla nohou. „Petruška mi ukazuje čísla a papíry! Chtěl jsi prodat MŮJ byt? A kam jsi chtěl odložit mě?“
Petra odpověděla místo něj, klidně a přesně.
„Sem. Přesněji řečeno ke mně. Po rozvodu měl byt zůstat mně, ale vy jste v něm měla bydlet. Peníze z prodeje vašeho bytu chtěl Karel použít na nové bydlení pro sebe a pro svou… milenku.“
„Milenku?“ Marie se ztěžka posadila zpátky. „Ty máš jinou ženskou?“
Karel mlčel. Díval se do podlahy, jako by v parketách hledal odpověď.
Marie Malířová se po chvíli otočila k Petře. Výraz měla náhle pevný, téměř úřední.
„Víte co? Ukažte mi všechny výpočty. Úplně všechny. Do poslední koruny. Chci vědět, za co můj syn rozhazoval rodinné peníze.“
Následující hodinu Petra systematicky skládala před oběma fakta. Jednu platbu za druhou, každý převod, každou účtenku z restaurace, každý nákup, který do běžného rodinného hospodaření nezapadal. Marie Malířová mlčky poslouchala a její tvář byla s každou položkou zachmuřenější.