Nakonec si Marie Malířová pomalu sundala brýle a položila je na stůl.
„Za tři měsíce sto dvacet tisíc korun za cizí ženskou,“ pronesla tiše, ale každé slovo znělo jako rána kladivem. „A mně k narozeninám kytici za necelé čtyři stovky. Děkuji ti, synu. Ještě že mi to musela vysvětlit tvoje žena.“
„Mami, neposlouchej ji!“ vybuchl Karel Bednář. „Všechno překrucuje!“
„Čísla se překroutit nedají, Karlíku,“ uťala ho Marie Malířová. „Možná jsem v důchodu, ale hloupá nejsem. Petra to spočítala správně. A ty… ty jsi zrádce. Zradil jsi svou ženu a ještě ses pokusil zatáhnout do pasti i mě.“
Pak se obrátila k Petře Čermákové a její hlas zjemněl.
„Děvče, kdybyste při rozvodu potřebovala pomoct — svědectví, prohlášení, cokoliv — počítejte se mnou. A pokud mi dovolíte, ráda bych dál vídala Elišku. Moje vnučka za nic z toho nemůže.“
„Samozřejmě, paní Malířová. Eliška vás má ráda.“
„Mami, ty se vážně stavíš na její stranu?“ zařval Karel.
„Stojím na straně pravdy,“ odpověděla stará žena tvrdě. „A víš co? Zapomeň na mou adresu. A klidně i na moje telefonní číslo. Chtěl jsi prodat můj byt… Vyškrtnu tě ze závěti a všechno převedu darovací smlouvou na vnučku. Ode mě neuvidíš ani korunu.“
Rázně vykročila ke dveřím. Na prahu se však ještě zastavila.
„Petro, udělala jste správnou věc. Matematika je mocná. Dokáže vytáhnout na světlo i podvodníka. Držte se, drahá.“
Dveře se za Marií Malířovou zavřely a byt znovu pohltilo těžké ticho. Karel zůstal sedět v křesle, lokty opřené o kolena, obličej zabořený do dlaní.
„Zničila jsi všechno,“ zachraptěl.
„Ne, Karle. To jsi udělal ty. Já jsem jen sečetla škody, které jsi napáchal. V korunách a haléřích.“
Petra Čermáková srovnala papíry, zasunula je zpátky do složky a vstala.
„Zítra v deset tě čekám u notáře. Podepíšeme dohodu o rozvodu podle mých podmínek. Jestli nepřijdeš, v jedenáct bude tahle složka ležet na stole pana Václava Čermáka.“
Karel bezmocně přikývl.
„Přijdu.“
Petra už stála u dveří, když se ještě otočila.
„A ještě jedna věc. Spočítala jsem i pár položek týkajících se tvé milenky. Třeba šperky a oblečení, které jsi jí nakoupil. Dohromady za zhruba pět set sedmdesát pět tisíc korun. Polovina z toho šla z mých peněz, protože odcházely ze společného účtu. Tomu se říká rozhazování společného jmění manželů. A dá se to vymáhat zpátky. I s úroky.“
Karel prudce zvedl hlavu.
„Ty jsi s ní mluvila?“
„Zatím ne. Ale jestli budeš dělat potíže, promluvím si s ní velmi ráda. A mimochodem jí povím i o tvých finančních kouzlech v práci. Myslím, že ji bude zajímat, s kým si vlastně začala. Muž, který okrádá vlastní firmu a padělá podpis své matky, není zrovna životní výhra.“
Karel vyskočil z křesla.
„Tohle je vydírání!“
„Ne,“ opravila ho Petra klidně. „To je matematika. Jednoduchá rovnice: ukradl jsi — vrátíš. Nebo přijdeš o všechno. Rozhodnutí je na tobě.“
O měsíc později bylo manželství rozvedeno. Karel Bednář se odstěhoval do pronajaté garsonky na okraji Olomouce. Kristýna Kratochvílová ho opustila hned poté, co se dozvěděla pravdu o jeho machinacích. V práci se navíc po anonymním podnětu rozběhla finanční kontrola. Petra nakonec odeslala jen část svých výpočtů, bez uvedení přesných částek. Přesto to stačilo. Karel přišel o pozici a skončil jako obyčejný manažer s platem patnáct tisíc korun.
Marie Malířová dodržela, co slíbila. Syna vyškrtla ze závěti a veškerý majetek odkázala Elišce Doležalové. K bývalé snaše chodila pravidelně dál a pokaždé přinesla své proslulé zelné koláče.
Petra Čermáková si mezitím nechala zarámovat větu, která se stala jejím osobním heslem, a pověsila ji na zeď pracovny:
„Čísla nelžou. Jen ukazují pravdu v její nejčistší podobě.“
Když se Karel po půl roce pokusil u soudu snížit výživné s odůvodněním, že má nižší příjem, Petra pouze předložila přehled jeho skutečných výdělků z minulých let. Soud návrh zamítl, výživné ponechal beze změny a Karlovi navíc uložil doplatit vzniklý dluh.
„Těmi svými čísly jsi mě zničila!“ křičel na ni po jednání.
Petra se na něj podívala bez hněvu, téměř lhostejně.
„Ne, Karle. Zničil ses sám svými lžemi. Já jsem to jen všechno spočítala. Do poslední koruny.“