„Máma se přestěhuje k nám,“ oznámil manžel tónem, jako by už bylo dávno rozhodnuto.
„Ne k nám. K tobě,“ odsekla manželka. „A ty si klidně můžeš rovnou začít shánět podnájem.“
Tereza Nováková stála u kuchyňského okna a dívala se, jak se po skle líně táhnou dešťové kapky. Za jejími zády tiše prskala pánev; připravovala večeři pro dva. Pro sebe a pro Pavla Nováka. Tak jako každý večer. Tak jako po celých osm let jejich společného života.
„Terezo, musíme si promluvit,“ ozval se za ní Pavel vážně.
Otočila se. Seděl u kuchyňského stolu, před sebou položený telefon, ale očima bloudil někam stranou, jako by se vyhýbal pohledu přímo na ni. Tereza okamžitě pochopila, že ji nečeká nic příjemného. Za ta léta se naučila číst v jeho drobných gestech: v uhýbavých očích, ve stažených ramenou i v prstech, které neklidně poklepávaly o desku stolu.
„Poslouchám,“ řekla stručně a vypnula sporák.
„Včera jsem mluvil s mámou. Zase si stěžovala, že jí není dobře. Jednou tlak, jindy srdce. V jejich ordinaci už zůstal jen zdravotník, lékař odešel před měsícem. Nejbližší větší město je čtyřicet kilometrů daleko a autobus tam jede dvakrát týdně.“
Tereza si beze slova sedla naproti němu. Tušila, kam tím míří. Nebylo to poprvé, co se k tomuhle tématu vrátili, a pokaždé rozhovor skončil stejně: nikam nevedl.
„Pavle, o tom jsme už mluvili. Tvoje maminka je zvyklá na svůj dům, na sousedy, na všechno kolem. Má tam celý svůj život.“
„Jaký život?“ přerušil ji ostře. „Samota a nemoci? Terezo, je jí osmašedesát. Potřebuje péči a pořádné doktory. Tady máme dobrou polikliniku, nemocnici kousek. A taky bychom na ni mohli dohlédnout.“
Tereza si unaveně povzdechla. Věra Králová už opravdu nebyla mladá, jenže její povaha byla kapitola sama pro sebe. Panovačná, náročná, zvyklá, že se jí nikdo neodporuje. Při svých vzácných návštěvách dokázala zkritizovat úplně všechno: od chuti polévky až po rozmístění nábytku. Tereze se vybavilo, jak tu loni tři dny přerovnávala talíře v kuchyňských skříňkách, protože „pořádek musí mít správný řád“.
„Já chápu, že máš o mámu strach,“ řekla opatrně. „Ale zkus si představit, co by to znamenalo. Soužití s ní by bylo hrozně těžké. Ona je zvyklá být ve svém domě paní všeho. Jenže tenhle byt je můj. Vyrostla jsem tady, žili tu moji rodiče. A ty moc dobře víš, jakou má povahu.“
Pavel svraštil čelo. Nesnášel, když mu Tereza připomínala, že byt zdědila po rodičích ona. I když tu měl trvalé bydliště, pokaždé se to bolestně dotklo jeho mužské hrdosti.
„Terezo, je to moje matka. Po tátově smrti mě vychovala sama. Dřela ve dvou zaměstnáních, jen abych mohl studovat. A teď, když potřebuje pomoc, ji mám nechat být?“
„Neříkám, abys ji nechal být. Jen tvrdím, že existují i jiné možnosti. Můžeme jí zaplatit pečovatelku, přispívat jí víc penězi, jezdit za ní častěji…“
„Pečovatelku?“ vybuchl. „A z čeho asi? Víš vůbec, kolik to stojí? Dvě domácnosti dlouhodobě neutáhneme.“
Tereza vstala a začala odnášet ze stolu věci, přestože se ještě ani nenavečeřeli. Potřebovala něco dělat rukama, jinak by se napětí, které v ní narůstalo, změnilo v křik.
„Pavle, buďme k sobě fér. Vyděláváš dobře. Jsi zástupce ředitele ve firmě, dostáváš prémie. Jestli je pro tebe opravdu zásadní, aby byla tvoje maminka pod dohledem, pronajmi jí byt někde poblíž. Anebo se odstěhuj za ní na vesnici.“
„Cože?“ vyskočil Pavel od stolu. „Ty mi navrhuješ, abych opustil práci a zahrabal se někde na konci světa? A co náš život? Moje kariéra?“
„A co můj život?“ vrátila mu Tereza stejně ostře. „Já taky pracuju. Taky mám plány. Chtěli jsme dítě, pamatuješ? Nebo si snad myslíš, že s tvojí matkou za zády to půjde snáz?“
Mezi nimi se rozhostilo tíživé ticho. Téma dítěte bolelo oba. Před třemi lety Tereza přišla o miminko v pokročilém těhotenství. Od té doby se snažili znovu, ale marně. Lékaři jim pořád opakovali totéž: méně stresu, víc klidu a doma prostředí, ve kterém se dá dýchat.
„Terezo,“ Pavelův hlas najednou zjemněl, když se pokusil najít smířlivější tón.