„Maminka nám nebude překážet,“ pokračoval opatrně. „Naopak. Pomůže s domácností, a až budeme mít dítě…“
„Pomůže?“ Tereza se hořce pousmála. „Pavle, tvoje matka za celých osm let našeho manželství neschválila jedinou věc, kterou jsem udělala. Podle ní neumím vařit, neumím uklízet, neumím se oblékat. I po osmi letech jsem pro ni pořád jen ‚ta ženská‘. Tomu říkáš pomoc?“
„Ona je prostě… stará škola,“ namítl Pavel unaveně. „Časem si zvykne.“
„Osm let jí na to nestačilo?“
Pavel se odvrátil k oknu. Venku houstl podvečer a v domech naproti se postupně rozsvěcela světla. Odkudsi z dálky se ozvalo táhlé zahoukání vlaku. Právě takovým by sem mohla přijet jeho matka z vesnice.
„Nemůžu ji tam nechat samotnou, Terezo,“ řekl tiše. „To po mně nemůžeš chtít.“
V jeho hlase zazněla tak opravdová bolest, až se Tereze sevřelo srdce. Věděla, jak moc Pavel svou matku miluje, navzdory všemu. Věra Králová pro něj skutečně bývala dobrou mámou. Přísnou, ale spravedlivou. Dopřála mu vzdělání, vedla ho k poctivosti a zodpovědnosti. Jenže jako tchyně byla nesnesitelná.
„Dobře,“ pronesla Tereza po chvíli mnohem tišeji. „Zkusme si znovu projít všechny možnosti. Třeba najdeme řešení, které nebude bolet nás všechny.“
Následující týdny se proměnily v nekonečný kolotoč rozhovorů, z nichž žádný nikam nevedl. Pavel matce volal každý den, poslouchal její stížnosti na zdraví, na samotu i na to, jak obtížné je dostat se k lékaři. A večer co večer se pak vracel ke stejné prosbě: že se Věra musí nastěhovat k nim.
„Terezo, minulý týden upadla,“ připomínal jí. „Ještě že si toho všimla sousedka. Co kdyby ji nikdo nenašel? Mohla tam ležet celé hodiny.“
„Pavle, existují náramky s nouzovým tlačítkem. Dají se nainstalovat i kamery, aby bylo vidět, jestli je v pořádku.“
„To ale nic neřeší. Ona potřebuje, aby u ní někdo byl pořád.“
„Tak jí najměme pečovatelku.“
„A z čeho?“ rozhodil rukama. „Dobrá pečovatelka by spolkla třetinu mé výplaty.“
„Takže tvoje matka ti nestojí ani za část platu?“ zeptala se Tereza jízlivě.
„Nepřekrucuj, co říkám. Jen mi připadá nesmyslné vyhazovat peníze, když se o ni můžeme postarat sami.“
„My?“ zvedla obočí. „Nebo spíš já?“
Pavel zmlkl. Moc dobře věděl, že v tomhle má pravdu. V jejich domácnosti většina běžných povinností vždycky padala na Terezu. On vydělával a staral se o finanční stránku, ona držela pohromadě byt, nákupy, vaření i všechny drobnosti, které nikdo nevidí, dokud nepřestanou fungovat. A kdyby se k nim nastěhovala jeho matka, hlavní tíha péče by znovu dopadla právě na ni.
„Vždyť nejsi v práci na plný úvazek,“ pokusil se namítnout. „Máš přece víc času.“
„Pracuju na zkrácený úvazek v knihovně proto, že jsme plánovali dítě,“ připomněla mu. „Měla jsem být doma víc, šetřit se, připravit tělo na těhotenství, hlídat si zdraví. A ty teď chceš, abych k tomu ještě pečovala o tvoji matku?“
„Není nemohoucí. Jen potřebuje někoho nablízku.“
„Pavle,“ posadila se vedle něj na pohovku a vzala ho za ruku, „zkus mě prosím slyšet. Já nebojuju proti tvojí mámě. Jen se na to dívám střízlivě. My tři bychom v jednom bytě nedokázali žít v klidu. Skončilo by to nepřetržitými hádkami. Trápili bychom se my dva i ona.“
„Možná jste se jen nikdy nenaučily jedna druhou chápat.“
„Za osm let?“
Pavel jí vytrhl ruku ze své dlaně. V tu chvíli měl pocit, že Tereza odmítá uznat, jak vážná situace je. Jeho matka potřebovala pomoc a člověk, který mu byl nejbližší, mu ji podle něj odpíral.
„Víš co, Terezo? Už mám těch debat dost,“ řekl tvrději, než zamýšlel. „Rozhodl jsem se. Máma tam nemůže zůstat a přestěhuje se k nám. Tečka.“
„Jak jako rozhodl?“ ztuhla. „Vždyť jsme se o tom měli dohodnout…“
„Dohadujeme se už měsíc. Ty máš tisíc důvodů, proč to nejde, ale nepřišla jsi s ničím, co by skutečně fungovalo. Mezitím se mámě může vážně něco stát. A já to nedovolím.“
Tereza cítila, jak se v ní zvedá horká vlna vzteku. Celý měsíc se snažila mluvit klidně, navrhovala náhradní řešení, hledala kompromisy a ustupovala, kde mohla. A teď ji manžel prostě postavil před hotovou věc.
„A kdy přesně má k tomu stěhování dojít?“ zeptala se ledovým hlasem.
„Příští týden. Už jsem se domluvil s kluky, pomůžou převézt její věci. Uvolníme jí jeden pokoj a tam se zabydlí.“
„Ten pokoj?“ zeptala se Tereza pomalu.