„Myslíš ten, kde stojí televize?“ Tereza vstala od stolu. „Tam pracuju. Mám tam počítač, knihy, papíry, všechno, co potřebuju.“
„Tak si to přeneseš do ložnice,“ mávl Pavel rukou. „Místa tam bude dost.“
„Pavle, posloucháš se vůbec?“ Hlas se jí zachvěl, ale ne slabostí — spíš potlačovaným vztekem. „Chováš se v mém bytě, jako by ti patřil. Na nic se mě neptáš, nebereš ohled na to, co potřebuju já, prostě rozhoduješ za nás oba.“
„Tohle je náš domov, Terezo. Náš společný domov.“
„Ne,“ odpověděla tiše, ale každé slovo znělo pevně. „Je to můj domov. Byt je napsaný na mě, účty platím já a rekonstrukci jsem zaplatila z peněz za maminčiny šperky. Ty tu máš trvalé bydliště, ale to z tebe nedělá majitele.“
Pavel zbledl. Nikdy předtím mu to Tereza neřekla tak otevřeně. Samozřejmě věděl, že byt je formálně její, ale vždycky ho bral jako jejich společné zázemí. Byli přece manželé. Rodina.
„Takže kvůli nějakým papírům klidně necháš moji nemocnou mámu na ulici?“
„Jsem připravená ochránit vlastní domov před tím, aby se do něj někdo nastěhoval proti mé vůli. Jestli je pro tebe tvoje matka důležitější než můj názor a můj klid, pak si z toho vyvoď důsledky.“
„Jaké důsledky?“
„Pronajmi byt sobě a své matce. Vyděláváš dost na to, abys to zvládl. Žijte si spolu, starejte se jeden o druhého, zařiďte si všechno po svém. Ale beze mě.“
„Chceš mi tím říct, že mi vyhrožuješ rozvodem?“
„Nevyhrožuju. Jen pojmenovávám skutečnost. Pokud pro tebe názor manželky nic neznamená a jsi ochotný převrátit můj život naruby jen proto, že sis něco naplánoval, potom mi řekni, jaký smysl má takové manželství.“
Pavel zůstal stát jako opařený. Od Terezy, která bývala klidná, vstřícná a ochotná ustupovat, tak tvrdou odpověď nečekal. Byl přesvědčený, že nakonec povolí jako pokaždé.
„Terezo, nejednej v afektu. Máme se rádi. Opravdu chceš kvůli tomu zničit naši rodinu?“
„A ty ji snad neničíš svými jednostrannými rozhodnutími?“ podívala se mu přímo do očí. „Za osm let manželství jsem tě ani jednou nepostavila před hotovou věc. Vždycky jsme o všem mluvili a hledali řešení spolu. Jenže ty se teď chováš jako diktátor.“
„Já se starám o svou matku!“
„A o svou ženu se staráš jak?“
Na to už odpověď nenašel. Tereza odešla do ložnice, vytáhla ze skříně cestovní tašku a začala do ní skládat oblečení.
„Co to děláš?“ zeptal se Pavel nejistě.
„Než si ujasníš, co je pro tebe důležitější — jestli naše rodina, nebo dohled nad tvou matkou — budu bydlet u kamarádky. A ty si mezitím všechno promyslíš.“
„Terezo, neodcházej. Probereme to ještě jednou.“
„Není co probírat. Rozhodl ses za mě, tak si následky poneseš taky beze mě.“
Druhý den ráno skutečně odešla. Pavel zůstal sám v bytě, který mu najednou připadal cizí a prázdný. Zavolal matce a oznámil jí, že stěhování se kvůli rodinným okolnostem odkládá na neurčito.
„Co se stalo, synku?“ zneklidněla Věra Králová.
„Nic zvláštního, mami. Jen… musíme si některé věci vyjasnit.“
„Takže za tím je ona, viď? Nechce mě k vám pustit. Já to věděla. Nemá mě ráda, nikdy mě neměla.“
„Mami, prosím tě, neříkej to takhle…“
„A jak to mám říkat? Vidím, jak se na mě dívá. Jako bych byla nepřítel. Přitom vám chci jen pomoct.“
Pavel poslouchal matčiny stížnosti a stále silněji cítil, že se ocitl ve slepé uličce. Dvě nejdůležitější ženy jeho života spolu nedokázaly vyjít. A on se drtil mezi nimi jako mezi dvěma mlýnskými kameny.
Celý týden se táhl v únavném přemýšlení. Tereza mu nebrala telefon, poslala jen krátkou zprávu, že je v pořádku a zvažuje, co dál. Pavel chodil do práce jako omámený a jeho skleslosti si brzy všimli i kolegové.
„Máte doma nějaké trápení?“ zeptal se ho Karel Dvořák, ředitel závodu, když si ho zavolal k sobě do kanceláře.
„Rodinné neshody, pane Dvořáku,“ přiznal Pavel.
„Rozumím. Víš, před nějakými deseti lety jsem řešil něco podobného. Moje žena nechtěla ani slyšet, že by se k nám nastěhovala moje matka. Řekla mi tehdy: buď ona, nebo já.“
„A co jste udělal?“
„Pronajal jsem mámě byt ve vedlejším domě. Levné to nebylo, to je pravda, ale rodina zůstala pohromadě. Matka byla nablízku, žena měla svůj klid a nakonec na tom byli všichni líp.“
„A finančně jste to zvládali?“
„Ze začátku to bylo těžké.“