Etapa 1. Půlka splněného snu
„Že nemůžete?“ zopakovala tchyně pomalu. „Nebo spíš nechcete?“
Lenka Kovářová se na Hanu Blažekovou podívala klidně, bez zvýšení hlasu.
„Nechceme dát peníze určené na první splátku bytu do podnikání, které nemá žádné pořádné propočty.“
U stolu se rozlilo ticho. Dokonce i Klára Tomášeková ve vedlejším pokoji přestala šustit pastelkami.
Viktorie Váleková pohrdavě odfrkla.
„Takže váš byt je pro vás důležitější než můj život?“
„Pro nás je důležitější život naší dcery,“ odpověděla Lenka. „A jistota celé rodiny.“
Hana Blažeková pomalu odsunula šálek stranou.
„Rodiny, říkáš. Dobře. Tak si to řekněme na rovinu. Šest let bydlíte v mém bytě skoro zadarmo. Kdybyste si ho pronajímali, nechali byste už cizím lidem nejmíň dvě stě padesát tisíc korun. Já vám pomohla. Teď je řada na vás, abyste pomohli Viktorii.“
Lukáš Vysoký konečně položil lžíci na stůl.
„Mami, platíme všechny služby, opravili jsme tam kuchyň, vyměnili okna i instalace…“
„To jste dělali pro sebe!“ usekla ho tchyně. „A nezačínej mi tu vypočítávat každý šroubek.“
Lenka ucítila, jak jí uvnitř všechno zledovatělo. Slova Hany Blažekové bolela, ale zároveň byla svým způsobem užitečná. Strhávala poslední zbytky iluzí.
„Hano Blažeková, jestli tomu dobře rozumím, dáváte nám teď na výběr: buď dáme Viktorii sto padesát tisíc korun, nebo se vystěhujeme?“
„Přesně tak,“ pronesla tchyně. „Jestli nechcete být rodina, do konce měsíce byt vyklidíte.“
Lukáš prudce vstal.
„Mami, uvědomuješ si, že máme dítě?“
„Právě kvůli dítěti byste měli být vděční. Jiní na vašem místě by líbali zem.“
Lenka se zvedla také.
„Kláro, posbírej si pastelky. Jedeme domů.“
Viktorie se ušklíbla.
„Domů? Zatím ještě domů.“
Lenka se k ní otočila.
„Tu větu si dobře zapamatuj. Jednou ti dojde, jak vlastně zní.“
Etapa 2. Cesta beze slov
Do města jeli mlčky.
Klára usnula téměř okamžitě a tiskla si k sobě papírovou panenku. Lukáš svíral volant tak silně, až mu zbělely klouby. Lenka pozorovala světla podél silnice a v hlavě jí běžela zvláštní myšlenka: šest let tomu bytu říkala domov, i když někde hluboko v sobě vždycky tušila, že skutečným domovem se stane teprve ve chvíli, kdy budou klíče patřit opravdu jim.
„Promiň,“ ozval se Lukáš po dlouhé době.
Lenka se k němu neotočila hned.
„Za co přesně?“
Hořce se pousmál.
„Za to, že jsem jí řekl o našich úsporách. Za to, že jsem věřil, že máma má prostě radost, že si šetříme. Za to, že mi to nedošlo dřív.“
„Chtěl jsi své matce věřit.“
„A ona si mezitím spočítala naše peníze.“
„Ano.“
Lukáš zabočil do dvora. Okna jejich bytu ve čtvrtém patře svítila teplým žlutým světlem. Byt, kde Klára udělala první krůčky. Kde Lenka lepila tapety v kuchyni a stála přitom na staré stoličce. Kde Lukáš uprostřed noci montoval dětskou postýlku a nadával šeptem, aby nevzbudil novorozenou dceru.
A najednou se ukázalo, že to všechno bylo jen dočasné.
Doma Lenka uložila Kláru do postele a potom vytáhla notebook.
„Co děláš?“ zeptal se Lukáš.
„Hledám byty.“
„Teď?“
„Teď. Dostali jsme čas jen do konce měsíce.“
Posadil se vedle ní.
„Máme tři sta deset tisíc. Když nesáhneme na rezervu, na první splátku by to mohlo stačit.“
„Tak na rezervu sahat nebudeme. Budeme vybírat jen z toho, co si opravdu můžeme dovolit.“
Lukáš položil svou dlaň na její ruku.
„Lenko, Viktorii ty peníze nedám.“
Podívala se na něj pozorně.
„Ani když na tebe bude máma tlačit?“
„Ani kdyby ze mě udělala nejhoršího syna na světě.“
Lenka poprvé za celý den dokázala vydechnout.
Etapa 3. Byt, který si nevybírali z radosti
Následující dny se změnily v nekonečný závod. Práce, školka, prohlídky bytů, telefonáty realitním makléřům a počítání hypotéky. Lenka si vytvářela tabulky, porovnávala ceny a zapisovala každou možnost. Lukáš po směně objížděl byty, které by mohly připadat v úvahu.
Hana Blažeková volala každý večer.
Nejdřív zkoušela mluvit měkce.
„Lukášku, ještě si to rozmysli. Viktorie přece není cizí člověk.“
Pak přešla k uraženému tónu.
„Takovou tvrdost bych od tebe nikdy nečekala.“
A nakonec už nemluvila v náznacích.
„Lenka tě proti nám poštvala. Než se objevila ona, býval jsi normální syn.“