Lukáš ta slova vždycky vyslechl. Zrudl, sevřel mobil tak pevně, až mu zbělely klouby, ale odpověď se neměnila.
„Mami, peníze jí nedáme. A z bytu odejdeme.“
Pátý den napsala Hana Blažeková přímo Lence.
„Dosáhla jsi svého. Odtrhla jsi syna od matky. Doufám, že se jednou nebudeš stydět podívat vlastní dceři do očí.“
Lenka seděla u kuchyňského stolu, když si zprávu přečetla. Klára si vedle ní z plastelíny stavěla domeček s červenou střechou.
„Mami,“ ozvala se najednou, „kdy budeme mít svůj vlastní domov?“
Lenka strnula.
„Brzy, Klárko.“
Dítě zvedlo oči od plastelíny.
„Takový, odkud nás babička nebude moct vyhodit?“
Lukáš, který stál u sporáku, se prudce otočil zády.
Lenka si k dceři přidřepla a pohladila ji po vlasech.
„Ano. Takový, odkud nás už nikdo nevyžene.“
Právě ten večer narazili na nabídku, která dávala smysl. Menší dvoupokojový byt ve starším domě na opačném konci čtvrti. Rekonstrukce nebyla dokonalá, kuchyň pamatovala lepší časy, ale v docházkové vzdálenosti byla škola, park i zastávka. Cena se pohybovala na samé hraně jejich možností, přesto nebyla úplně mimo dosah.
Lukáš dlouho mlčky prohlížel fotografie. Potom tiše řekl:
„To je ono.“
Lenka přikývla.
„Zítra se tam pojedeme podívat.“
Fáze 4. Dohoda místo ponížení
Byt byl plný světla. Stará kuchyňská linka, parkety, které při každém kroku zavrzaly, a okna do dvora, kde se tyčily vysoké topoly. Klára si okamžitě zabrala pokoj u balkonu.
„Tady bude moje postel a tamhle stůl,“ oznámila rozhodně. Pak se zarazila. „A nikdo nám neřekne, že se máme odstěhovat?“
Realitní makléřka se rozpačitě pousmála. Lenku bodlo u srdce tak silně, že musela na okamžik sklopit oči.
„Nikdo,“ odpověděl Lukáš. „Když nám banka schválí hypotéku.“
Schválení přišlo za tři dny.
Hana Blažeková se to ovšem nedozvěděla od nich. Viktorie si všimla inzerátu v Lukášově telefonu, když přijel na chalupu pro dětskou bundu, kterou tam Klára zapomněla. Matce to oznámila ještě tentýž den.
Večer už Hana nevolala uraženě. Její hlas byl tvrdý a nabroušený.
„Takže na byt peníze máte, ale vlastní sestře pomoct nemůžeš?“
Lukáš zapnul hlasitý odposlech. Lenka stála vedle něj a ani se nepohnula.
„Mami, na byt šetříme tři roky.“
„No a co? Viktorie chce taky žít normálně.“
„Tak ať pracuje a šetří.“
„Jak si vůbec dovoluješ takhle mluvit o své sestře?“
„Úplně stejně, jako jsi ty nám řekla, ať se vystěhujeme.“
Na druhé straně nastalo ticho.
„Řekla jsem to proto, abyste se nad sebou zamysleli.“
Lenka promluvila potichu, ale každé slovo bylo slyšet jasně.
„Zamysleli jsme se. A kupujeme si vlastní bydlení.“
Hana ji zaslechla a okamžitě vybuchla.
„Aha, takže takhle! Můj byt už vám najednou není dost dobrý?“
„Vy sama jste chtěla, abychom ho uvolnili,“ připomněl Lukáš.
„Nemyslela jsem, že to vezmete tak doslova!“
Lenka se podívala na manžela. V té jediné větě bylo všechno. Hana Blažeková nechtěla, aby opravdu odešli. Chtěla, aby dostali strach, sklonili hlavu a podřídili se.
Jenže jejich strach už se mezitím změnil ve smlouvu s bankou.
Fáze 5. Poslední měsíc
Začali balit.
Nejdřív přišly na řadu knihy, oblečení mimo sezonu a staré Klářiny hračky. Pak nádobí, ložní prádlo, šanony, rodné listy, pojistky a další dokumenty. Lenka pečlivě popisovala krabice silným fixem: „Kuchyň“, „Dětský pokoj“, „Doklady“, „Zima“.
S každou zalepenou krabicí jako by se z bytu odloupl další kousek jejich dosavadního života.
Hana Blažeková se objevila dvakrát.
Poprvé přijela zkontrolovat, jestli si prý neodvážejí něco, co jim nepatří.
„Tuhle skříň jsem kupovala já,“ prohlásila v předsíni a významně na ni ukázala.
„Klidně si ji nechte,“ odpověděla Lenka bez podráždění. „My už jsme si objednali jinou.“
Tchyni to viditelně zaskočilo.
„A závěsy?“
„Ty si můžete nechat také.“
„To jsem tím nemyslela!“
„A co tedy?“
Hana sevřela rty do úzké čárky a odešla do kuchyně. Tam sundala z police hrnek, který kdysi sama věnovala Kláře.
„Tohle je moje.“
Klára se ozvala sotva slyšitelně:
„Babi, vždyť jsi mi ho dala k narozeninám.“
Hana ztuhla. Na nepatrný okamžik se v jejím obličeji mihly rozpaky. Opravdu jen na okamžik.
„No… když jsem ti ho dala, tak si ho teda vezmi.“
Lenka mlčky vložila hrnek do krabice označené „Dětský pokoj“.
Podruhé přijela Hana s Viktorií. Viktorie se rozhlédla po rozebraném bytě, kde už ze stěn zmizely obrazy a podél zdí stály řady krabic, a zeptala se téměř lehkovážně:
„A mohla bych tu potom bydlet já? Když se to stejně uvolní.“
Hana po dceři šlehla ostrým pohledem.
„Uvidíme.“
A právě v té chvíli Lenka pochopila, že Viktorie už se v duchu vidí jako nová paní bytu. Jenže Hana Blažeková s ní měla své vlastní plány.