Etapa 6. Prázdno, které nepřineslo žádnou radost
Stěhování připadlo na poslední den v měsíci.
Stěhováci postupně odnesli krabice, pohovku, kolo Kláry Tomášekové, kuchyňské židle i pračku, kterou si kdysi pořídili za vlastní peníze. V bytě, kde tolik let žili, zůstaly jen holé zdi, cizí stará skříň, sporák a zatuchlý pach prachu.
Hana Blažeková dorazila převzít klíče.
Vešla dovnitř, udělala několik kroků a zůstala stát.
„A kde je lednice?“ zeptala se.
„Naše,“ odpověděl Lukáš Vysoký. „Vzali jsme ji.“
„A pračka?“
„Taky naše.“
„A gauč z obýváku?“
„Ten jsme kupovali my.“
Hana prošla do pokoje. Místnost působila skoro opuštěně. Na podlaze zůstaly jen světlé obdélníky tam, kde roky stál nábytek. Lenka Kovářová se rozhlédla a najednou ten byt uviděla úplně jinak než dřív. Ne jako domov. Jen jako několik místností, několik metrů čtverečních, které jim nikdy doopravdy nepatřily.
„Vy jste to odvezli všechno?“ Hlas Hany Blažekové se zlomil rozčilením.
Lukáš si unaveně promnul obličej.
„Mami, odnesli jsme jen to, co bylo naše.“
„A jak se tu má teď bydlet?“
Lenka se na ni klidně podívala.
„Vy jste přece chtěla s bytem nakládat podle sebe.“
Hana zbledla.
„Myslela jsem, že tu necháte aspoň základní věci.“
„Nechali jsme všechno, co patří vám.“
Viktorie Váleková, která přijela spolu s matkou, mezitím nahlédla do kuchyně. Stačil jí jediný pohled.
„Mami, já tady bydlet nebudu. Vždyť tu nic není.“
Hana se k ní prudce otočila.
„A co sis představovala?“
„No… že tu nechají nábytek. A že to bude nějak normálně opravené. Já potřebuju rozjíždět ateliér, ne tady dělat rekonstrukci.“
Lukáš se tiše zasmál. Nebyl to veselý smích. Spíš hořký.
„Tak takhle vypadá pomoc rodině.“
Lenka položila svazek klíčů na parapet.
„Byt jsme vyklidili. Přesně tak, jak jste si přála.“
Etapa 7. Nové dveře
Nový byt je přivítal vůní čerstvé barvy a prachem po předchozích řemeslnících. Přesto Klára Tomášeková pobíhala z pokoje do pokoje, jako by se ocitla v paláci.
„Tohle je můj pokoj? Opravdu můj?“
„Tvůj,“ přikývl Lukáš. „Jen tapety si vybereme společně.“
Lenka si sedla na jednu z krabic uprostřed kuchyně a najednou se rozplakala. Nebylo to zoufalstvím. Spíš se z ní konečně vyvalilo všechno napětí posledních týdnů. Lukáš si přisedl vedle ní a objal ji kolem ramen.
„Jsme doma,“ řekl tiše.
„S hypotékou na dvacet let.“
„Ale bez ultimát.“
A pak se oba smáli i plakali najednou.
První týdny nebyly jednoduché. Spali na matraci položené přímo na podlaze, jedli z převrácených krabic, pořád hledali sůl, nůžky nebo nabíječky a dokázali se pohádat i kvůli barvě závěsů. Jenže každý večer, když Lenka zamkla vlastními klíči vlastní dveře, zaplavoval ji klid, který už dávno neznala.
Hana Blažeková se zpočátku neozývala. Potom zavolala Lukášovi.
„V tom bytě je zima. Budou se muset vyměnit okna.“
„Mami, okna v ložnici a v dětském pokoji jsme měnili my. Za svoje peníze. V kuchyni a ve druhém pokoji jsi tehdy říkala, že to stačí.“
„Tak jste to měli udělat celé!“
„Ne.“
To krátké slovo bylo pro Lukáše nové. Těžké, ale potřebné.
Hana zavěsila.
Etapa 8. Ateliér bez cizích peněz
Po dvou měsících Viktorie Váleková svůj ateliér přece jen otevřela. Ne v pěkném prostoru u rušného trhu, jak si původně malovala, ale v malém koutě vedle čistírny. Peníze jí dala matka. Sáhla do úspor, prodala staré auto po zemřelém manželovi a ještě si půjčila od sousedky.
První měsíc Viktorie posílala do rodinného chatu fotky vývěsního štítu a nadšené zprávy o spokojených zákaznicích. Druhý měsíc si začala stěžovat na nájem. Třetí měsíc psala, že lidé chtějí všechno levně a hned. Čtvrtý měsíc ji zaskočily daně, které byly podle ní „najednou nečekaně vysoké“.
Lenka na to nereagovala.
Jednou jí Lukáš ukázal zprávu od matky.
„Kdybyste tehdy dali těch sto padesát tisíc, Viktorie se mohla pořádně rozjet. Takhle se jen trápí.“
Lenka se krátce pousmála.
„Takže za to nakonec můžeme zase my.“
„Samozřejmě,“ odpověděl Lukáš. „Nezaplatili jsme sen, ke kterému neexistoval žádný plán.“
Potom matce odepsal:
„Mami, přejeme Viktorii úspěch, ale naše peníze už s vámi probírat nebudeme.“
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Stal ses mi cizím.“
Lukáš dlouho hleděl na displej. Pak zprávu smazal.
„Bolí to?“ zeptala se Lenka tiše.
„Ano,“ přiznal. „Ale dřív to bolelo víc. Hlavně když jsem se snažil být dobrý pro všechny kromě vás.“
Lenka ho vzala za ruku.