Ještě téhož večera přinesla Klára Tomášeková obrázek. Nakreslila na něj jejich nový byt, tři postavy v okně a pod nimi dětsky křivými písmeny napsala: „Tady nás nikdo nevyhazuje.“
Lenka Kovářová ten papír dlouho držela v rukou. Pak ho opatrně vložila do složky, kde měli dokumenty k bytu.
Devátá etapa. Prázdný byt čeká na nájemníky
Hana Blažeková se mezitím pokoušela pronajmout starý byt.
Jenže bez nábytku, s nedodělanými opravami a kuchyní, která pamatovala lepší časy, to nešlo snadno. Zájemci přicházeli, rozhlédli se po místnostech a zase odcházeli. Jeden mladík jí to řekl bez okolků:
„Za ty peníze by tu měl být aspoň ledničkový základ. Třeba lednice.“
Hana Blažeková se urazila. A hned zavolala Lukášovi.
„Mohli jste tu lednici nechat, aspoň než se situace zlepší. Stejně pro vás byla stará.“
„Mami, používáme ji.“
„Tak byste si koupili novou.“
„A z čeho?“
„No když máte hypotéku, banka vám přece věří.“
Lukáš na okamžik sevřel víčka.
„Mami, teď nemůžu. Mám práci.“
Lenka právě s Klárou lepila samolepky na nové poličky. Rozhovor slyšela, ale tentokrát už v ní nevyvolal vztek. Dřív by ji podobný telefonát rozhodil na celý zbytek dne. Teď zněl jen jako tlumený hluk za zdí, nepříjemný, ale vzdálený.
O týden později se Hana Blažeková objevila u jejich dveří bez ohlášení.
Tentokrát se ale dovnitř nedostala automaticky. Lukáš otevřel jen na řetízek.
„Mami, měla jsi nejdřív zavolat.“
Zarazila se, jako by mu nerozuměla.
„Jsem tvoje matka.“
„A i matka má před návštěvou zavolat.“
Pohlédla mu přes rameno do chodby. Viděla světlý prostor, čerstvě nalepené tapety, Klářiny malé boty srovnané u stěny. Lenka stála o kus dál a tentokrát se nedívala ustrašeně. Byla klidná.
„Chtěla jsem se jen podívat, jak jste se zabydleli.“
„Teď se nám to nehodí.“
Hana Blažeková zbledla.
„To mě necháš stát na prahu?“
Lukáš odpověděl tiše, ale neuhnul ani o krok.
„Učíme se žít ve vlastním domově podle vlastních pravidel.“
Potom dveře zavřel.
Lenka k němu přistoupila a položila mu dlaň na rameno.
„Zvládl jsi to.“
„Sotva.“
„Ale zvládl.“
Desátá etapa. Kdo nakonec zůstal v prázdném bytě
Na jaře stál starý byt pořád téměř prázdný. Hana Blažeková tam občas přespala, když měla cestu do města, ale dlouho tam nevydržela a vracela se zpátky na chatu. Viktorie Váleková tam bydlet definitivně odmítla. „Mám to daleko do ateliéru a celé je to tam depresivní,“ prohlásila.
Hana Blažeková tak nakonec zůstala přesně s tím, o co tolik bojovala. S bytem, ve kterém nebyli nájemníci. Bez nábytku. Bez dětského smíchu u kuchyňského stolu. Bez pravidelně placených poplatků, které dřív spolehlivě hradili Lukáš s Lenkou. A bez syna, který už nezvedal telefon na první zazvonění.
Jednoho dne přesto zavolala Lence.
„Stýská se Kláře?“ zeptala se nečekaně.
Lenka se podívala na dceru, která seděla u nového psacího stolu a dělala si úkoly.
„Zvyká si.“
„Ráda bych vnučku viděla.“
„Zavolejte Lukášovi. Domluvte se s ním předem.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Lenko… tehdy jsem to přehnala.“
Omluva to nebyla. Ale už to neznělo jako rozkaz.
„Ano, Hano Blažeková. Přehnala.“
Tchyně mlčela o něco déle.
„Myslela jsem, že se zaleknete.“
Lenka zavřela oči. Tak přece. Konečně to zaznělo nahlas.
„Zalekli jsme se. Jen ne tak, jak jste čekala.“
Po hovoru vyšla Lenka na balkon. Dole se ozýval šum dvora. Z pokoje doléhal Klářin smích a Lukáš v kuchyni něco hledal, přitom se ptal, kam se poděl otvírák.
Jejich život se ze dne na den nestal jednoduchým. Hypotéka je tížila. Opravy spolykaly každou volnou korunu. Vztah s Lukášovou matkou zůstal opatrný, chladný a plný hranic. Jenže všechno těžké, co teď nesli, patřilo jim. Nebylo to vnucené cizími pravidly ani podmínkami někoho jiného.
Večer Lukáš uvařil čaj a posadil se vedle ní.
„Máma se přiznala?“
„Skoro. Řekla, že si myslela, že se vyděsíme.“
Smutně se pousmál.
„A my se vyděsili tak, že jsme si koupili byt.“
„Nejlepší strach našeho života.“
Tentokrát se zasmál.
Lenka se zadívala na klíče ležící v misce u dveří. Už jim nikdo nemohl oznámit: „Na konci měsíce se vystěhujte.“ Nikdo nemohl z jejich úspor udělat rodinnou daň. A nikdo už nemohl nazývat pomoc láskou, pokud za ní stál nátlak a ultimátum.
Ve starém bytě nakonec zůstala jen Hana Blažeková.
S prázdnými pokoji.
S prázdným místem po lednici, která už tam nebyla.
A s poznáním, že když člověk vyžene druhé ze svého bytu, může si spolu s nimi nechtěně vyhnat ze života i teplo.