„Poslouchej, uvědomuješ si vůbec, co říkáš?“ utrhl se Karel Pražák, aniž zvedl oči od monitoru notebooku. Slova hodil přes rameno, ostře a podrážděně. „Řekl jsem ti jasně, aby ses mých věcí nedotýkala. Je to pro tebe tak nepochopitelné?“
Jitka Kolářová zůstala stát na prahu pracovny. V ruce držela jeho čerstvě vypranou košili na ramínku. Chtěla ji jen uklidit do skříně. Nic víc. Prostě přijít, pověsit košili a odejít.
„Chtěla jsem ji jen dát na místo…“
„Nežádal jsem tě o to!“ prudce se otočil v křesle. Pohled měl ledový, cizí, jako by před sebou neviděl ženu, se kterou sdílel život, ale nějakou neznámou osobu, která se omylem ocitla v jeho bytě. „Odnes to pryč a zavři za sebou.“
Jitka zavěsila košili na úchyt skříně a beze slova vyšla ven. Dveře za sebou přivřela tiše, opatrně, aby ani nezaklaply.
Už půl roku zavírala všechno právě takhle. Tiše. Opatrně. Bez zbytečného zvuku.
Byli spolu devět let. Jitka pracovala jako hlavní účetní ve stavební společnosti, Karel zastával místo obchodního ředitele ve výrobní firmě. Byt, auto, chalupa u Olomouce — všechno pořídili během manželství, všechno bylo společné, všechno na papíře rozdělené napůl. Děti neměli. Nejdřív si říkali, že je ještě čas, a později se z toho tématu nějak nenápadně stalo něco, na co už nezbývala síla ani prostor.
Během posledních dvou let se Karel začal měnit. Ne naráz, spíš pomalu a skoro nepozorovaně, jako když listí ztrácí barvu — nejprve jen nepatrně, a pak se člověk jednoho dne rozhlédne a pochopí, že je podzim. Zůstával v práci déle než dřív. Kvůli maličkostem vybuchoval. V posteli se otáčel zády ke zdi.
Jitka si všímala každého detailu. Jenže mlčela. Doufala, že to přejde samo.
Nepřešlo.
V polovině dubna náhodou narazila na vytištěný papír.
Karel ten den odešel do práce dřív než obvykle a ve spěchu nechal list ležet v tiskárně. Jitka šla kolem, automaticky ho vzala do ruky, protože si myslela, že jde o účtenku nebo nějaký pracovní dokument.
Byl to seznam potřebných podkladů.
Oddací list. Výpis z katastru nemovitostí k bytu. Manželská smlouva, pokud existuje. Přehled společně nabytého majetku.
Přečetla si to jednou. Pak ještě podruhé. Nakonec papír pečlivě přeložila přesně napůl a zasunula ho do kapsy županu.
Posadila se ke kuchyňskému stolu. Za oknem projížděla auta, zdola z ulice doléhal dětský smích. Svět pokračoval dál, jako by se vůbec nic nestalo.
Takže takhle, pomyslela si. Bez vysvětlování. Bez hádky. Bez slz. Prostě takhle.
Ještě tentýž den, zatímco byl Karel v práci, zavolala své tetě, bývalé právničce v důchodu. Vylíčila jí všechno klidně, věcně, skoro úředním tónem. Teta ji vyslechla, chvíli mlčela a potom řekla jedinou větu:
„Jitko, nečekej, až udělá první krok on. Jdi do toho dřív.“
Jitka se ale rozhodla jinak. Potřebovala pochopit, kam přesně má Karel namířeno. Ke kterému notáři. A proč si připravuje právě takový seznam dokumentů.
Následující tři dny ho nenápadně sledovala. Procházela historii v prohlížeči na společném tabletu, který Karel často zapomínal zamykat. Dívala se, jaké aplikace otevíral. Nakonec našla zprávy — ne od jiné ženy, jak se nejdřív bála — ale od jakéhosi Lukáše Kováře. Byly krátké, strohé, pracovní:
„Objednal jsem tě na středu, v 11:00. Kancelář na Pankráci.“
„Všechny dokumenty si připrav předem.“
„Ona o tom neví?“
„Ne.“
Jitka položila tablet stranou. Chvíli jen seděla bez hnutí. Potom vstala, nalila si sklenici vody a vypila ji na jeden zátah.
Takže středa. A Pankrác.
Notářskou kancelář našla během čtvrt hodiny. Stačilo zadat adresu do vyhledávače. Menší provozovna ve druhém patře administrativní budovy, skleněná cedulka, nenápadné webové stránky. Na úvodní stránce bylo uvedeno i jméno notáře: Jiří Tesař.
Jitka zírala na displej telefonu a nebyla schopná určit, co vlastně cítí. Protože Jiří Tesař nebyl jen nějaký cizí notář. Byl to Jirka z právnické fakulty. Ten Jirka, se kterým pět let sedávala na stejných přednáškách. Ten Jirka, který jí nosil kávu z automatu a jednou jí pomohl projít zkouškou z daňového práva, když na ni dorazila s horečkou.
Neviděli se možná osm let. Občas si napsali — přání k Novému roku, sem tam lajk na sociálních sítích. Nic víc.
Vytočila jeho číslo dřív, než si stihla svůj nápad rozmluvit.
„Prosím?“ ozval se známý hlas. Zněl dospěleji, pevněji než kdysi, ale pořád v něm bylo něco důvěrně povědomého.
„Jirko, tady Jitka Kolářová. Tedy dřív Kolářová, po svatbě Pražáková.“
Na druhém konci nastalo krátké ticho. Pak se jeho hlas rozzářil opravdovým překvapením.
„Jitko! Odkud se bereš?“
„Z minulosti,“ odpověděla. „Potřebovala bych pomoct. Jen je to trochu… nepříjemné.“
„Povídej.“
A tak mu to řekla.
Jiří mlčel a poslouchal. Když domluvila, nastala další pauza, tentokrát úplně jiná.
„Jitko, záznamy klientů s tebou probírat nemůžu. To chápeš, že?“
„Chápu,“ řekla tiše. „Nechci po tobě nic nezákonného. Prosím tě jen o jediné: jestli opravdu přijde, zavolej mi. Stačí jedno slovo. Jen abych věděla.“
Ticho se protáhlo.
„A ty sama? Jak to zvládáš?“
„Zvládám to.“